Supraphon – Na doslech / květen 2011

 Víkendového volna jako již tradičně můžeme využít k citacím z newsletteru vydavatelství Supraphon Na doslech IV., které je věnováno květnu 2011. 

Na doslech - květen 2011 

Gipsy.cz jsou zpět!

 Gipsy.cz

Kapela Gipsy.cz přichází s dalším albem nazvaným Desperado, opět plným energie a vynikajících hudebních i textových nápadů. Podle frontmana Radka Bangy jde o zatím nejlepší desku skupiny. Vše je tu v dokonalé harmonii a kvalitě: muzika, interpretace, obal i booklet.

Vidím, že jste z toho obalu nadšen!

Skutečně jsem. Taky jsem si ho ohlídal, takže můžu říct, že je to opravdu moje děťátko. Přitom první grafický návrh nedopadl moc dobře. Pak jsem ale věc předal jinému grafikovi, kamarádovi, ten se na ní neskutečně vyřádil – a vznikl opravdu dokonalý obal. Jsou tam naše fotografie, tři z cesty po Austrálii a dvě od mojí snoubenky. Obal je pojatý přesně podle schématu videoklipu, který se bude točit. Grafik Jirka Miňovský splnil moji myšlenku tak, jako by mi viděl do hlavy.

Vaše snoubenka je fotografka?

Veronika není profesionální fotografka. Objevil jsem u ní ale neskutečný cit pro fotografii. Já ho nemám; umím nafotit portrét, ale nemám cit pro celkovou fotografii, kompozici, bůh mi ho do očí nedal. Přítelkyně nafotila snímky a vymyslela celý koncept titulu: klobouk a k tomu hiphopové oblečení, i pozadí za tím.

Mluvil jste o cestě po Austrálii; vaše kapela vystupuje v cizině poměrně často…

Za posledních pět let jsme toho nacestovali opravdu hodně. V současné době máme na kontě třiatřicet zemí světa včetně třeba zmíněné Austrálie nebo Číny… V poslední době si říkáme, že bychom měli vystupovat víc doma, na letošek tak plánujeme kobercový (koncertní) nálet na Česko. I když máme teď v květnu několik koncertů v Německu a v červenci v Polsku.

Chodí na vás v cizině jiné publikum než v Česku?

Česko je hodně malá země, publikum je tady úzké. Etno a vůbec alternativní směry tady nemají tak silné zázemí, jako jinde ve světě. Úplně jiné je to třeba ve Francii. Tam jsou na scéně stovky stylů a všechny mají své publikum, takže i hip hopová scéna je tu obrovská a absolutně dokonalá. Stejné je to s world music. V Čechách mi world music stále připadá jako cizí pojem, hudební scéna u nás funguje úplně jinak. Tady se lidí zaměřují na mainstream, poprock, dnes už i trochu na hip hop; world music tu ale nejede. Jsme malá země, navíc postkomunistická, s malým trhem. To není ani omluva ani výčitka, tak to prostě je. Český muzikant s tím musí počítat.

Podle svých slov jste se před časem hodně pohyboval v hip hopové sféře, tu dnešní spíše tolerujete, ale s výhradami. Jakými?

Pro mě začal hip hop jako určitá subkultura, která souvisela s jistým afroamerickým hnutím. To dohromady vytvořilo pouliční ideologii, směr, který patřil určitým lidem. Dnes je to stejný byznys jako všechno ostatní. To, co dnes dělají hip hopeři (a nejen čeští), to by před pěti lety neudělali. Podřizují se jistému diskotékovému trendu, takže texty, podle mě, ztrácejí obsah, myšlenku, ideu, syrovost. I hudba ztrácí syrovost, spěje k moderní elektronice, kterou nechápu. Já jsem akusticky založený muzikant. Pro mě byl hip hop vždycky především samplováním jazzu, to co je dnes vydáváno za hip hop, je pro mě obsahově úplně nepochopitelné. Když srovnám nějakou současnou hip hopovou nahrávku s nahrávkou třeba kapely Gang Starr, je to tristní: elektronické plácačky, na které tancují patnáctileté holčičky a muzika, na kterou pařila obrovská subkultura… Ještě v roce 2000 musel člověk vědět, co to hip hop vlastně je, odkud přišel, co znamená, jaká je jeho idea, co je to MC, co je to DJ… Dneska to lidi nevědí, je jim to fuk. Mládež přijde na diskošku, chce si zatancovat a chce se opít. Ta serióznost se úplně vytratila, je pryč.

Vaše nové album Desperado vznikalo ve třech etapách; můžete je přiblížit?

První etepa – to byl rok 2009, nazval bych ho „postreprezentovský“. Dnes můžu říct, že práce na albu Reprezent pro mě znamenala špatnou životní zkušenost. Ta deska měla sice výborný zvuk, nicméně pro nás byla chladná, nedopadla tak, jak jsme chtěli. Cítili jsme silný tlak produkce a z něj vyplývající chaos. Celý rok potom jsem psal písničky buď depresivní, nebo špatné. Myslel jsem, že končím, že už nemám co psát, co říct… Jenže pak přišel další rok, 2010, a ten pro mě byl hodně zajímavý. To je druhá etapa. Po určitém sebevývoji přicházely nové impulsy a myšlenky. Cítil jsem, že se vyvíjí konkrétní jasný rukopis Gipsy.cz, používali jsme balkánské trubky a tak dále. Nejednou to všechno začalo dávat smysl. A v poslední etapě, tedy zhruba v minulých šesti měsících, vznikal už zcela jasný celek. Z demosnímků jsem odsekával to, co mi tam nesedlo, co tam nepatřilo… A vzniklo album Desperado. Podle mého názoru je to ucelená deska, která nemá hluché místo. Asi proto, že jsem jí věnoval nejvíc práce ve svém životě. Především producentsky.

Do jaké míry je titulní píseň Desperado inspirována slavným filmem s Antoniem Banderasem a Salmou Hayek?

Desperado je spíš společenská záležitost, vlastně jde o dvojsmysl. Píseň je o tom, že desperát, jak my říkáme mexcikán, tedy mexický cikán, zabil šerifa z Texasu. On ho ale možná nezabil. Možná ho zabili jiní policajti a na onoho mexcikána to jen narafičili, protože se zdál být jednoduchou obětí. Ta písnička nám říká: bacha, necítíš se trochu jako desperádo? Občas se stává, že někdo působí jako hajzl, ale zjistíme, že je to milý člověk, který pro nás udělal první poslední. Třeba „zlý“ táta… A naopak: někdo nám dává cukříček, maže med kolem pusy a vyklube se z něj totální hajzl. Přitom může jít o někoho z rodiny, „nejlepšího kamaráda“ nebo přítelkyni. A tohle je každodenní příběh našich životů! Nedávejme na první pohled, nesuďme hned. Může se nám to vymstít.

Jak často se to stává vám?

Mám, myslím si, relativně velký smysl pro analýzu lidské psychiky, ale samozřejmě se i já občas spletu. Jsou třeba lidé, kteří kvůli svým dřívějším zkušenostem, třeba byli zneužíváni, raději skrývají svoji dobrotu, vytvoří si kolem sebe barikádu – a tu my vidíme. Například moje snoubenka (mluvím o ní často, jsem totiž čerstvě a moc zamilovaný) působí nedostupně, chladně, nepřístupně, nafrněně… Když se k ní ale přes tu barikádu dostanete, zjistíte, že to je ohromně citlivá, milující, věrná, hodná holka. A obráceně: měl jsem kamaráda, se kterým jsem se znal spoustu let, na všechno říkal: ano, máš pravdu, zavolám, nikdy bych tě neopustil. A najednou prásk, největším způsobem mě zradil. Tak moc, že mu to nikdy neodpustím. Někdy vás to může hodně překvapit, a právě o tom je Desperado. Každý z nás je desperádo. Koneckonců přetvářka a mytí zadku za zády druhého jsou u nás v Česku, co si budeme povídat, běžné.

Když jste na to narazil, co říkáte současné politické situaci v Česku?

Tam se ten náš Desperado skutečně hodí. A řeknu vám, kdo je desperádo: český daňový poplatník. Koukám se kolem sebe a říkám si: za tohle platíme? Nejhůř na tom jsou mladí lidé a podnikatelé, kteří na tuhle zemi dělají. To snad není možné! Bohužel – s vládou je to u nás dlouhodobý problém, za deset let jsem tu neviděl něco funkčního. Před časem jsem byl hodně angažovaný v organizaci Vyměňte politiky; teď musím říct: vyměňte vyměněné politiky!

Máte už nějaké nové písničky reflektující současnou situaci?

Ne, myslím si, že politická tvorba je už definitivně za námi. Měli jsme určitý společenský úkol a ten jsme splnili. Písničky jako Desperado říkají všechno sami za sebe a nemusejí nikoho přímo jmenovat. Kdo chce, všechno si tam najde sám.

GIPSY.CZ – KONCERTY:

21.05. Náchod, areál pivovaru

22.05. Orlová, festival

28. 05. Hradec Králové, Festival Na Břehu

29.05. Praha, Festival Mezi ploty

04.06. Dresden (DE) – Kirchentag

25.06. Praha, United Islands

29.06. Sopron (HU) Volt festival

07.07. Wroclaw (PL) – Brave festival

09.07. Gdansk-Sopot (PL) festival "Okno na Świat"

16. 07. Točník, České hrady.cz

17. 07. Trebišov (SK) – Gypsyfest

23. 07. Švihov, České hrady.cz

29. 07. Malá Skála, Benátská noc

30. 07. Kunětická Hora, České hrady.cz

06.08. Štíty u Šumperka , open air

13. 08. Hradec nad Moravicí, Moravské hrady.cz

20. 08. Festival Okoř

27. 08. Valtice, Moravské hrady.cz

17. 09. Beroun, Festival Letorosty

24. 09. Černá hora u Brna, areál pivovaru  

 Neckářové

VÁCLAV NECKÁŘ: Život!

Václav Neckář & Bacily – KONCERTY

07.06. České Budějovice

11.06. Čáslav

18.06. Nymburk

25.06. Jiřín u Jihlavy

09.07. Teplice

15.07. Buchlovice

30.07. Moravské Budějovice

31.07. Benátská noc na Malé Skále

20.08. Rumburk

27.08. Dubí u Teplic

více na: www.vaclavneckar.cz  

MARTINA FORMANOVÁ: ČEŠTINA MĚ PROVÁZÍ CELÝM ŽIVOTEM

Martina Formanová zdaleka není pouze bývalá přítelkyně Karla Gotta a současná manželka Miloše Formana. Absolventka scenáristiky na FAMU vydala v Česku tři knihy, všechny s obrovským úspěchem. Ta první, Skladatelka voňavého prádla, vychází nyní v interpretaci Tatiany Vilhelmové v rámci supraphonské edice Audioknihy na souboru tří CD. Rozhovor s Martinou Formanovou začínáme ovšem trochu obecněji.

Před časem jste prohlásila, že máte ráda češtinu; přišla jste si k tomu sama nebo vám tuto lásku vštěpovali doma?

Můj tatínek je vášnivý čtenář, knížky byly u nás vždycky velká věc. I já jsem tedy hodně četla – a tím to asi začalo. Mezi třináctým a šestnáctým rokem jsem přečetla všechno, co mi přišlo pod ruku, od Dostojevského po americké autory, i knihy, kterým jsem tenkrát ještě nemohla rozumět, třeba o problémech manželství, identity a krize středního věku. Když jsem chodila na gymnázium, posunula se tahle láska ke psaní. V Brně jsem psala příspěvečky do novin a přihlásila jsem se na žurnalistiku. Nedostala jsem se tam, dokonce dvakrát, ale dostala jsem se na scenáristiku na FAMU. Čeština mě tedy provází celým životem.

Čtou vaše děti česky?

Bohužel nečtou. Rozumějí ale všemu, když byli kluci malí, pouštěla jsem jim CD s českými pohádkami, Krtečka, Ferdu mravence… Tohle všechno znají.

Ty vaše novinové příspěvky byly už žánrů uměleckých nebo spíše reportážních?

Obcházela jsem jednotlivé noviny a ptala se, jestli by nepotřebovali něco zmapovat. Byly to spíše reportáže, pamatuji si, že jsem informovala třeba z festivalu studentských filmů.

Kdy jste začala psát beletrii?

Když jsem se připravovala na FAMU, to jsem musela předložit nějaké povídky. Tak jsem je napsala. A další pak během studia. Ale to, že bych napsala knihu, jsem si tenkrát ještě vůbec neuměla představit. Zdálo se mi, že dílo tak velkého rozsahu bych nedala dohromady, především jsem neměla potřebný „sicflajš“. Pak se ale zcela změnil můj život, najednou jsem byla doma s dětmi a navíc na venkově, kde jsem – obzvláště v zimě – pro sebe měla spoustu času. Psaní mi tedy připadalo jako jeho normální výplň. Moc mě bavilo a stále mě baví ponořovat se do světa, který si sama vymyslím.

Vycházejí vaše knihy i v Americe?

Zatím ne, o tuhle věc jsem se doposud nestarala. Teď jsem ale začala, ráda bych měla knihu v angličtině – i kdyby byla jenom pro mě samotnou. Jelikož ale nejsem nijak přehnaně ambiciózní, nebudu mít potíže s tím, když to nevyjde.

Scénáře nepíšete?

Nepíšu, na svém kontě mám jenom ty, které jsem musela napsat ve škole. Po absolutoriu jsem žila v Americe a realizovala se prostřednictvím prózy. V poslední době ale začínám o nějakém scénáři uvažovat. Uvidíme, když to nevyjde, tak ho nikomu neukážu…

K vašemu novému audiopočinu: Skladatelka voňavého prádla na třech CD – to je celkem rozsáhlý projekt!

Určitě, přitom i na těch třech deskách je ta kniha zkrácená. Na zkracování jsem se nepodílela, to bylo všechno v rukou Supraphonu. Jednoho dne mi řekli, že by rádi tuhle knížku vydali na CD a já jsem byla samozřejmě nadšená. Pak mi oznámili, že se musí zkrátit, což jsem akceptovala a plně nechala na paní Dvorské, která tento projekt připravovala. Kdybych zkracovala sama, bylo by to mnohem obtížnější, vím, že by mi rvalo srdce cokoliv odstraňovat. Nechala jsem to tedy na Supraphonu, myslím si, že lidé z firmy knihu zkrátili citlivě.

Neměla jste ambici si knihu načíst sama?

Tuto možnost mi nenabídli. A jestli bych to chtěla? Nevím. Myslím si, že je lepší, když ten text načetl někdo jiný. I když – ten hlas, který slyším v hlavě, je úplně jiný, než hlas, který se ozývá z CD. Rozhodně to ale není na škodu, CD obsahuje Táninu interpretaci, její pojetí knihy. Někdy ale docházelo k úsměvným situacím: zaposlouchala jsem se do nahrávky natolik, že jsem text vztahovala k Táně, nikoliv k sobě. Jak zněl její hlas, říkala jsem si: tak vida, ona taky měla něco s Karlem Gottem! Vzápětí jsem si ale samozřejmě uvědomila, že jde o můj text.

Byla jste s Táňou Vilhelmovou během práce na nahrávce v kontaktu?

Ne, nahrávku jsem dostala až když byla zcela hotová, pak jsme se začali trochu domlouvat na její hudební koncepci. Táňu jsem poprvé viděla až na slavnostním křtu kompletu.

Hudební doprovod CD obsahuje spoustu hudebních úryvků, většinou starších nahrávek z archivu Supraphonu; jak vznikal?

Režisér František Špergr s paní Naďou Dvorskou mi navrhovali různé skladby, které by – podle nich – vhodně doplňovaly čtený text. Většinou jsem s nimi souhlasila, do hudební dramaturgie jsem příliš nezasahovala.

Na obalu CD je obraz Karla Gotta; to byl váš nápad?

Ano, to jsem vymyslela já. Dvě moje následující knihy, které vydalo nakladatelství Eroika, měly na titulu vždy nějaký obraz. Posléze se zmíněné nakladatelství rozhodlo znovu vydat Skladatelku voňavého prádla a tak jsme přemýšleli, co na titul. Napadlo mě, že obraz od Karla Gotta by krásně propojil text s vizuální podobou knihy. Obraz pak přešel i na CD.

Karel Gott i Miloš Forman, tedy vedle vás další protagonisté knihy, přišli na váš křest; stýkají se spolu pravidelně?

Ano, stýkáme se příležitostně už řadu let. Když Karel s Ivankou přijedou do New Yorku, dáme si večeři; když přijedeme my do Prahy, taky se scházíme. Je moc hezké, když vztahy s někým, s kým prožijete kus života, zůstanou hezké i po rozchodu. V lepším případě, což je ten náš, zbude přátelství. Já sama mám velmi dobré vztahy s bývalými partnerkami svého muže Miloše Formana, mám k nim úctu, vždyť to jsou ženy, které hrály v jeho životě velkou roli. A obráceně: Miloš si váží Karla, má rád jeho písničky. Stejně to cítí i Karel. Není důvod k nevraživosti.

Bývá Miloš Forman prvním průběžným čtenářem vašich rukopisů před vydáním?

U Skladatelky voňavého prádla byl, pak ale řekl, že by si raději přečetl až hotový text, že ho znervózňuje čekání na další napsanou pasáž. Rozhodně ale platí, že on, moje sestra a moji rodiče jsou mými prvními čtenáři. Na Milošův úsudek a názory, co zveřejnit a co ne, hodně dám. Ne vždy se jeho připomínkami řídím, jsem už velká holka, jeho názor mě ale hodně zajímá.

Sledoval Miloš Forman vznik audiopodoby Skladatelky voňavého prádla?

Poslouchali jsme spolu až konečnou verzi nahrávky, spíš jsme to brali jako hotovou věc než něco, do čeho by se nějakým způsobem ještě zasahovalo. I Milošovi přišlo nezvyklé slyšet můj text v interpretaci někoho jiného, hlas, tón vyprávění, dikce – to všechno je jiné. To ale samozřejmě nutně neznamená, že by nešlo o lepší variantu.

Kniha měla v Česku velký úspěch, očekáváte podobný zájem o CD?

Budu nahrávce přát, aby si našla své posluchače. Doufám, že má svůj humor a půvab, že zaujme. Každopádně jsem ráda, že CD vzniklo.  

 

Invaze pražského baroka do světa

Nahrávky koncertů nově objevovaných skladatelů českého baroka slaví ve světě úspěchy. Koncerty Františka Jiránka a Antonína Reichenauera vydané u vydavatelství Supraphon v rámci řady Hudba Prahy 18. století bodují v prestižních hudebních časopisech: International Record Review „Outstanding“ pro Collegium Marianum, Diapason d´Or pro Collegium 1704.

Zdálo by se, že česká hudba barokní epochy je ve světě zastoupena jedinou výraznou skladatelskou osobností – Janem Dismasem Zelenkou, jehož tvorba prožívá v posledních dvaceti letech svou renesanci. Současná česká muzikologie však objevuje další jména hudebníků a skladatelů, kteří za sebou zanechali dílo hodné pozoru.

Prostřednictvím ediční řady Hudba Prahy 18. století, jež od roku 2009 vychází ve vydavatelství Supraphon, se milovníci staré hudby doma i ve světě mohou seznámit s tvorbou výrazných skladatelských osobností své doby, jejichž jména dosud znala jen hrstka specialistů. Koncerty Antonína Reichenauera (c. 1694-1730) a Františka Jiránka (1698-1778), dvou kolegů z pražské kapely hraběte Václava Morzina (mj. mecenáše Antonia Vivaldiho), jež vyšly na supraphonských CD koncem minulého roku, vzbuzují nadšení recenzentů světových hudebních časopisů.

Reichenauerovy koncerty (Collegium 1704 / Václav Luks) v červnovém čísle prestižního francouzského časopisu Diapason, získaly ocenění nejvyšší, zlatou ladičku (Diapason d´Or). Skladby Františka Jiránka (Collegium Marianum / Jana Semerádová) tamtéž obdržely vysoké hodnocení 5 ladiček a anglický časopis International Record Review, který průběžně a podrobně sleduje celou řadu, přiřkl tomuto CD nejvyšší známku výjimečné nahrávky „IRR Outstanding“. Recenze shodně vyzdvihují objevnou dramaturgii, vynikající interpretační i technickou úroveň a výjimečnou kvalitu hudby samotné. Společným jmenovatelem obou posledních nahrávek je mj. fenomenální italský fagotista Sergio Azzolini.

Současně se zmíněnými trofejemi vychází v květnu v této supraphonské řadě neméně ambiciózní nahrávka dalších Reichenauerových koncertů v podání souboru Musica Florea. Příznivci Jana Dismase Zelenky si přijdou na své v říjnu t.r.; právě v těchto dnech soubor Collegium Marianum realizuje nahrávku dosud nevydaných sepolker – duchovních kompozic, jež byly psány pro jezuity v pražském Klementinu pro velikonoční bohoslužby o Svatém týdnu. Všechny zmíněné nahrávky vznikají v péči nejlepších českých „barokních“ souborů s mezinárodním renomé a s účastí vynikajících zahraničních sólistů.

 

Russian Masters

Umění v širším smyslu a vážná hudba zvláště tvořila jakousi „výkladní skříň“ sovětského impéria prakticky od počátku jeho existence. Navzdory všem represím a nevypočitatelnosti hrůzného režimu dala tato země život a inspiraci řadě umělců, kteří ve své době udávali směr a dnes je řadíme ke klasikům.

Vedle složitých životních osudů skladatelských osobností (Šostakovič, Prokofjev, Stravinskij ad.) se do historie hluboko vryla jména několika fenomenálních hudebníků: Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, David Oistrach ad. V životě některých z nich Praha sehrála významnou roli prvního „světového pódia“ či pomyslného můstku na cestě k mezinárodnímu uznání. Mnozí se do Prahy opakovaně vraceli a na rozhlasových snímcích z Pražského jara nebo nahrávkách pořízených pro Supraphon zanechali bohaté otisky svého génia – obvykle mnohem dříve, než měla tuto příležitost vyhlášená vydavatelství západního světa.

Supraphon ve své ediční řadě Russian Masters dává v citlivě remasterovaném zvuku znovu ožít vzácným historickým nahrávkám, z nichž mnohé připomínají neopakovatelné okamžiky přímo na pódiu pražského Rudolfina. Z hlediska dokonalosti zvuku se musíme spokojit s technickými možnostmi let padesátých a šedesátých, tyto nahrávky však přinášejí jiné zásadní a dnes často postrádané kvality – silný emocionální náboj a neodolatelné kouzlo okamžiku. Je to vzácná příležitost k bezprostřednímu setkání s legendami 20. století.