Newsletter vydavatelství Supraphon Na doslech VI. z července 2011 příliš novinek nenabízí, léto je přece jen dobou odpočinku. Většinu textů už jsme tu měli v sólové podobě…
Takže spíše jen pro připomenutí, v newsletteru jsou tyto zprávy a rozhovory:
S kapelou Tata Bojs o novém albu
Luboš Pospíšil ve skvělé formě
Ivan Mládek a největší hity na DVD
Jana Kratochvílová se nedá zastavit
Nové texty jsou "jen" dva:
VÁCLAV HUDEČEK: HUDEBNÍ NÁZORY NEMĚNÍM
Supraphon poprvé na CD vydal už dříve nahrané koncerty Johannesa Brahmse, Jeana Sibelia, Petra Iljiče Čajkovského a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Album je tak mimo jiné zajímavým svědectvím o uměleckém vývoji jednoho z našich nejuznávanějších houslistů – Václava Hudečka.
Nejstarší nahrávka alba má bezmála čtyřicet let!
Ano, je to Mendelssohnův koncert. Nahrávali jsme ho za smutných okolností, v době, kdy zemřel David Oistrach, tedy na podzim roku 1974. Jako další v pořadí vznikla nahrávka koncertu Petra Iljiče Čajkovského, to už byla osmdesátá léta – stejně jako u Brahmse a Sibelia. Pod značkou Supraphonu vycházejí všechny tyto tři koncerty poprvé, původně vyšly jako elpíčko u Pantonu.
Album skrývá i další zajímavosti…
Sibeliův koncert jsme nahrávali ve spolupráci s jednou japonskou firmou, dílo se nahrávalo kvadrofonně! Prostorový zvuk tak vystupuje jednak zleva doprava, jednak zepředu dozadu. Ten záznam byl hodně plastický, orchestr jste slyšel opravdu do hloubky. A další zajímavost: Brahmsův koncert ještě nikdy nevyšel na CD, jenom na tom původním LP. Jde tedy o průřez dvaceti let mého houslového vývoje od sedmdesátých do konce osmdesátých let minulého století.
Co to s vámi dělá, když slyšíte své staré nahrávky?
Je to nostalgie, ale poslouchám je už s velkým odstupem, něco už si nepamatuji, třeba kde byl střih nebo co se dělo při nahrávání. Poslouchám se vlastně tak trochu jako bych poslouchal cizího člověka. Na druhou stranu – když si uvědomím, kolik mi bylo let, a porovnávám svůj výkon s výkony mých „letních studentů" z kursů v Luhačovicích, jsem docela pyšný na to, jak mi to v těch dvaadvaceti, třiadvaceti letech hrálo.
Kdybyste stejná díla nahrával dnes, co by bylo jinak?
Jak člověk stárne, některé volné věty hraje pomaleji; dává si na čas, aby víc vychutnal krásu kantilény; platí to i o mně. V krajních větách bych toho asi moc neměnil. Za ta desetiletí, co uplynula od mých mladických nahrávek, se ve mně samozřejmě něco změnilo, ale týká se to drobností: některé hudební záležitosti už nedělám, zato dělám jiné, které mě během let napadly. V podstatě se ale moje tehdejší a dnešní interpretace podobají; jako si je člověk vzdáleně podobný se sebou samým na starých fotkách. I to mě těší: už v těch pětadvaceti jsem měl podobný názor, jaký mám dnes, skoro v šedesátce. Vděčím za to svým učitelům, panu profesoru Snítilovi i Davidu Oistrachovi.
JITKA ČECHOVÁ: SMETANA BYL NÁRUŽIVÝM TANEČNÍKEM…
Vynikající pianistka Jitka Čechová pokračuje v systematickém a procítěném mapování klavírního díla Bedřicha Smetany. Další album ze supraphonské řady nabízí především skladby vzniklé v době, kdy skladatel ještě studoval. Jitka Čechová pak opět dokazuje, že si se Smetanou rozumí.
Vydáváte už páté album s klavírní tvorbou Bedřicha Smetany; neomrzela vás už, alespoň trochu?
Naopak, čím déle se jí zabývám a poznávám ji zevrubně, tím více si ji vychutnávám a cením. Zároveň si uvědomuji, jak se ke Smetanovi chováme na pianistickém poli macešsky. Dávno z něj měl být z hlediska přínosu klavírního odkazu český Chopin či Schumann. Díky Smetanovu celoživotnímu propojení s tímto nástrojem je jeho klavírní dílo neuvěřitelně pestré, rozmanité a obsažné. Každému klavíristovi skýtá široký prostor k výběru.
Vaše nové album uvádí především díla vzniklá ve Smetanových studentských letech; jaká jsou z hlediska kompozičního?
Jedná se vesměs o skladby spontánního charakteru, nedotčené zásahem pedagoga, psané rukou mladého autodidakta. Smetana miloval společenský život a rád přispíval k hudební náplni společenských setkání, což se odráží v kompozici zaměřené na tehdejší módní hudební formy – polku, kvapík, čtverylku, ale i valčík a mazurku, které prozrazují vliv Chopinovy tvorby. Je patrné, že coby samouk dobře znal práci svých zahraničních kolegů Liszta, Chopina, Schumanna a Mendelssohna, kteří se tak mimoděk stávají jeho tehdejšími učiteli.
A co se týče interpretace?
Smetana už v raném díle předurčuje svá pozdější díla se všemi skrytými záludnostmi, které si po technické stránce nezadají s jeho nejobtížnějšími díly. Zajímavé je, že tyto obtíže jsou především v doprovodných partiích, které při poslechu jsou těmi nejméně zajímavými, ale to nejtěžší je právě to, aby byly co nejméně nápadné, hladké a vyrovnané. Dalším oříškem je naplnit obsahem skladby tanečního charakteru, nejen aby měly ten správný „salónní" nádech, ale také aby jejich leckdy donekonečna se opakující pasáže stále přinášely radost i novodobému často netrpělivému posluchači.
Dá se z těch skladeb vyčíst něco o tehdejším soukromém životě B. Smetany?
Smetanovo klavírní dílo je zároveň tak trochu jeho deníkem, celoživotně mapuje jeho niterné pocity, touhy, cíle a vize. Nejinak je tomu v případě raného díla. Některé skladby jsou přímo dedikovány Smetanovým prvním láskám, mnoho ze skladeb tanečního charakteru bylo ve středu zájmu dobových společenských akcí v interpretaci samotného autora, který sám byl náruživým tanečníkem.