Po smršti jednotlivých tiskových zpráv tu máme ještě newsletter vydavatelství Supraphon Na doslech číslo VII. ze září 2011.  

Část textů už jsme mohli číst v jejich sólové podobě, zaměříme se tedy na zbytek zpráv:

 

 

 

TATA BOJS VYJÍŽDÍ NA LEŽATÉ TURNÉ

 

Tata Bojs pořádají "ležaté" turné ke svému albu Ležatá osmička. Zasáhne celé Česko a tentokrát i Slovensko.

 

Turné je sestaveno tak, aby jednotlivá města tvořila na mapách České a Slovenské republiky tvar ležaté osmičky. Proces ale ještě není uzavřen. Jistý je pouze začátek – 6. října v brněnském klubu Fléda. Třináct potvrzených zastávek česko-moravsko-slezské části turné a navíc minimálně pět slovenských koncertů slibují u kapely pověstné spíše menším než větším množstvím koncertních vystoupení velkou událost. „Program bude sestavený samozřejmě s důrazem na písně z nového alba a to i ty, které na letních festivalech nezazněly. Ale chtěli bychom sáhnout opět i hluboko do historie a program udělat vrstevnatý stejně, jako vnímáme svojí minulost,“ dodal Milan Cais. Slovenská část turné proběhne společně s místními skupinami Para a Billy Barman, domácí koncerty budou ve znamení několika zajímavých hostů, které si vybrali Tata Bojs (Republic Of Two, Sunflower Caravan, Longital, Dva a Lus3).

 

TATA BOJS – Ležaté turné

 

06.10. Brno

14.10. Jablonec nad Nisou

21.10. Ostrava

22.10. Pardubice

25.10. Praha

28.10. Košice

29.10. Hrustín

01.11. Ústí nad Labem

03.11. Trenčín

04.11. Bratislava

05.11. Bratislava

10.11. Plzeň

11.11. Mariánské lázně

17.11. Olomouc

19.11. Vsetín

26.11. České Budějovice

01.12. Zlín

02.12. Raškovice

IVAN MLÁDEK: POHYBLIVOU SLOŽKU MUZIKY NELZE PODCEŇOVAT!

Ivan Mládek baví se svým Banjo Bandem početné zástupy svých příznivců už skoro čtyřicet let. Jeho invence je přitom, zdá se, nevyčerpatelná. Vždy překvapí něčím novým, ať jsou to písničky, klipy, divadelní či televizní pořady, obrazy a ilustrace nebo situačně-konverzační komediální seriály. Supraphon se nyní vrací „ke kořenům“: vydává reprezentativní DVD s originálními klipy největších hitů Mládkovy kapely.

Pamatuji si, jak jste někdy v polovině sedmdesátých let minulého století v Lucerně přebírali výroční Cenu časopisu Melodie; tam někde začal váš raketový vzestup?

 

Asi ano, to jsme začínali být hodně populární – pro nás dost překvapivě. První písničky jsme natočili v roce 1973 a do povědomí jsme se dostali díky rozhlasu. Hrál nás tenkrát denně, každý měsíc jsme měli natáčecí frekvenci, během které jsme přitočili dvě nové věci – a rádio je hned zase hrálo. Televize o nás zpočátku moc zájem neměla, ale po oné popularizaci v rádiu nás nakonec také oslovila. Začalo to nějakým Silvestrem, pak nás zvali do různých estrád, pořadů Chvíle pro písničku a dalších. Samostatných pořadů jsme moc neměli, za třicet let jenom tři.

 

Podobné to bylo i s cenami…

 

To je pravda, moc oceňovaní jsme nebyli. Mysleli jsme si, že nemáme problémy, ale mýlili jsme se. Vydali jsme přes milion kusů elpíček, ale nikdy jsme nedostali žádnou zlatou nebo platinovou desku. Až po Listopadu jsem se od kamarádů dozvěděl, že na Pantonu měli příkaz nechat nás v zásadě být, ale rozhodně neoceňovat. A do rádia přišel zase jiný příkaz: dále nepopularizovat! O tom jsme ale nevěděli. Za normalizace vám už nikdo nic neřekl, různé postihy se dělaly skrytě. A k těm cenám: dostal jsem Bílou vránu, cenu Mladého světa. V tomhle časopise byli na svou dobu už trochu progresivnější lidé a procházely tam věci, které jinde neměly šanci. Například jsem u nich na pokračování vydával trilogii Úterý, za což odpovědní činitelé dostali tenkrát důtku a myslím, že i postih na prémiích. Zmíněná Cena Melodie byla celkem bez problémů, zasloužili se o to pánové Stanislav Titzl a hlavně Čestmír Klos. To byl náš fanda a člověk, který se hodně zasloužil o to, že jsme se rozjeli. Po druhém Folk a country festivalu v Lucerně mě doslova ukecal, abych kapelu profesionalizoval. On je jedním z hlavních „viníků“ toho, že jsme muziku začali dělat seriózně. Před tím byla naše kapela tak trochu anarchie. Chodil, kdo chtěl, hrálo se to, co nás až na pódiu napadlo.

 

Nikdy jste se netajil svými jazzovými kořeny a láskou k téhle hudbě…

 

Z dixielandu jsme vyšli, tuhle muziku jsme začali hrát veřejně a často dokonce i za peníze. Bylo nám ale jasné, že s jazzem moc neprorazíme a tak jsme s Banjo Bandem začali tuto hudbu provozovat a nevědomky i popularizovat trochu oklikou. Vlastně jsme lidem „vnucovali“ dixieland, a využívali k tomu písniček, zpočátku braných jako nutné zlo. Později jsme ještě ve spojení s mluveným slovem vytvořili útvar, který byl stravitelný pro většinu lidí.

 

Většinu písniček jste zpíval vy; podle jakého klíče jste nechával některé písně zpívat své kolegy?

 

Jednak jsem si chtěl odpočinout a pak mi šlo o zpestření naší produkce. Kdybych všechny kousky zpíval jenom já, lidi by naše produkce začala unavovat. Nebyl problém, moji kolegové z Banjo Bandu Petr Kaňkovský, Géza Gerendáš, Honza Bošina či Ivo Pešák byli pěvecky dobře disponovaní. Naše vystupování jsem se navíc snažil zpestřovat nejen jinými interprety, ale i přebíráním melodií od jiných autorů. Od kamarádů muzikantů jsem bral takové věci, které byly výrazně odlišné od těch mých. Myslím si, že moje snaha po pestrosti zúročila.

 

Vybíral jste si členy Banjo Bandu i podle komediálního talentu?

 

Původně jsme začali natáčet písničky se studiovou kapelou, to bylo počátkem 70. let. Do tohoto seskupení jsem logicky vybíral muzikanty podle toho, jak hrají. Šlo mi dobré dixielandové „chorusáky“, se kterými nejsou ve studiu problémy, se kterými se nemusí před nahráváním zbytečně zkoušet a jejichž dobré improvizace nahradí zbytečně komplikovaná aranžmá. Měl jsem v plánu dělat legrační písničky se zábavnými texty, k těm se moc aranžované věci ani nehodí. Chtěl jsem, aby nahrávky měly lehkost. Naše studiová kapela ale vypadala moc úřednicky. V nedávné minulosti před tím jsem hrál s country skupinou Mustangové a odtud jsem věděl, že když se člověk chce podobnou muzikou živit, musí dělat také trochu šou. Pohyblivá složka kapely a zábavné muziky vůbec se nesmí podceňovat! Když už byla naše kapela známá a blížil se rozjezd po pódiích, začal jsem hledat lidi, schopné dělat na pódiu legraci. Jako prvního jsem „ulovil“ svého kamaráda z dixielandových časů Iva Pešáka, potom Gézu Gerendáše a do kapely jsem vzal také Honzu Bošinu, který ke mně přešel od Mustangů.

 

Nedávný odchod Iva Pešáka vás musel hodně zasáhnout.

 

Bodejť ne! Hráli jsme spolu skoro celý život! Jsme už, bohužel, v tom věku, musím být smíření s tím, že budeme pomalu „odpadávat“.

 

Radostněji: práce na novém DVD musela obsahovat hodiny a hodiny hledání a vybírání, je to tak?

 

Je, ale dalo to práci především lidem ze Supraphonu, ti všechny ty záznamy našli, vytahali z archivů, museli se prohrabat vším možným. . Já jsem je samozřejmě taky skouknul, zaměřil jsem se na to, aby v nich nebyly moc velké chyby v muzice. Nad klipy jsem musel přimhouřit oko, s těmi se tenkrát nikdo moc nepáral, všechno bylo děláno horkou jehlou. DVD obsahuje i takové záznamy, které jsem neviděl pětatřicet let, vedle našich „nejprofláklejších“ kousků jsou tam i takové, na které už jsem úplně zapomněl.

 

Přitom jde o vaše první DVD vůbec!

 

Ano, DVD je to první. Předtím vyšly nějaké videokazety s našimi scénkami a věcmi z Čundrcountry show, vyšly i naše výstupy s Pitkinem a Plačkovou. Ale, jak říkáte, čistě písničkové je tohle DVD opravdu první.  

PŘIPRAVUJE SE:

Na podzim se objeví album Dvě tváře Evy Urbanové, jež potěší její příznivce speciálním 2CD na kterém představí své oblíbené operní i muzikálové hity. Supraphon ve spolupráci se sólistou Národního divadla Ivanem Kusnjerem připravuje na říjen pozoruhodný titul Rarity české opery. Z nových nahrávek lze upozornit například na album skvělé klarinetistky Ludmily Peterkové, které nahrála s Bennewitzovým kvartetem a vyjde už na konci září.

Katalog klasické hudby Supraphonu v říjnu obohatí novodobá premiéra nahrávky tří sepolker (kantát provozovaných na Velký pátek u svatého hrobu) českého skladatele, jednoho z nejvýznamnějších komponistů období pozdního baroka, Jana Dismase Zelenky. Renomovaný soubor Collegium Marianum realizoval nahrávku se sólisty Hanou Blažíkovou, Davidem Erlerem, Tobiasem Hungerem a Tomášem Králem. Před Vánoci se objeví nová nahrávka „Adventus Domini“ – adventní mše Rorate v českých kancionálech 15.- 16. století v podání souboru Schola Gregoriana Pragensis, který s tímto repertoárem vyjíždí na adventní koncertní turné.