Jaderná havárie – Únik ze zóny smrti

Před necelým týdnem vyšel film "Jaderná havárie: Den první" s podtitulem "Únik ze zóny smrti" od Popronu. Po stručné upoutávce přišel čas i na podrobnější recenzi tohoto zvláštního snímku.

Často jsem v minulosti přemítal nad tím, co vede naše rakouské sousedy k jakési zvláštní formě národní hysterie a strachu z českých jaderných elektráren. A proč u nás občané žijí v bezprostřední blízkosti těchto novodobých továren na energii (tedy v bezprostředním dosahu potencionálního ohrožení) a přitom si případná rizika zas tak moc nepřipouštějí.  Hledání odpovědi na tuto otázku asi není tak snadné a nějaká jednoduchá a vyčerpávající odpověď asi neexistuje.

Snad je to odlišná národní povaha, snad sklon jedné strany zveličovat nebo druhé podceňovat, případně obojí. Jedním z důvodů může být i historická skutečnost Černobylu, o které se Češi dozvídali nejprve jen zprostředkovaně, například ze zahraničních rozhlasových vysílaček, a oficiálně pak se zpožděním a značně zkresleně. Takže jsme si autenticky neprožili ten skutečný pocit strachu z katastrofy velkého rozsahu a nedozírných následků. Chybí nám historická zkušenost, a navíc, jak ukazují i poslední události týkající na politické scéně, jsme zkrátka národem, který se neumí poučit z vlastních chyb minulosti. Snad proto máme v národní povaze jakýsi rys, nesoucí se v duchu Švejkova rčení "To chce klid". Nepřipouštíme si možná rizika, nesnažíme se počítat s krizovými scénáři, a pak, když se něco stane, jsme překvapení, neschopni zareagovat a do budoucnosti si pak odnášíme traumata, nesoucí se celými generacemi.

Na druhé straně je zde Rakousko, s jeho celonárodní fóbií z jaderné energetiky, které má spíše psychologickou než faktickou příčinu. Ostatně i u nás část veřejnosti, i když akceptuje provoz jaderných elektráren, bývá přesto zneklidněna jadernými odpady. Je morální zanechat našim potomkům starost o potenciálně nebezpečné látky? Možná, že není, ale tím, že se z těchto důvodů zřekneme jaderné energetiky, své svědomí neočistíme. Nějak energii vyrábět musíme a každý způsob je zdrojem větší či menší zátěže pro životní prostředí. Lidstvo v každém případě odkáže svým potomkům vážné problémy: vyčerpané zásoby fosilních paliv, pozměněné složení zemské atmosféry, znečištění vod, nesmírné množství odpadu z průmyslu a domácností… Stále není vyloučeno, že současná činnost člověka povede v blízké době ke globální celoplanetární katastrofě. Jaderná energetika s nulovou emisí oxidu uhličitého a nepatrným objemem odpadů patří k nejčistším zdrojům elektrické energie.

Navíc v polemice o správnosti využívání jaderných elektráren a možnostech případných rizik se jedná o téma s velkým T, které se s rostoucí energetickou krizí neustále vrací jako bumerang. Podle toho, zda patříte k zastáncům nebo odpůrcům jaderných reaktorů, může ve vás film vyvolat protichůdné reakce. Každopádně pro mě osobně znamenal film určitý posun ve vnímání této problematiky.

Film "Jaderná havárie: Den první" se zabývá (tak jak je to v názvu) pouze prvním dnem po fiktivní havárii v jaderné elektrárně Dukovany. Sleduje vývoj událostí na několika lidských osudech. Vidíme, jak setkání s katastrofou a neviditelnou smrtí v podobě radiace prožijí obyvatelé malého příhraničního městečka v okresu Horn v Dolních Rakousích. Hrdiny  příběhu jsou například starosta tohoto města, velitel zemské bezpečnostní centrály pro Dolní Rakousko a jeho těhotná žena se synem, rodina farmáře a jeho dcery, rodina majitele restaurace a jeho syna, umělecká fotografka na volné noze a další. Ti všichni jsou událostmi osudově zasaženi. Na pozadí těchto událostí sledujeme i to, co se děje na Národní bezpečnostní centrále, krizovém koordinačním centru EKC spolkového ministerstva vnitra ve Vídni, Zemské bezpečnostní centrále Dolní Rakousko, atd.

Když jsem poprvé držel v ruce krabičku s DVD "Jaderná havárie: Den první" a četl si popis na obalu, ba dokonce i ve chvíli, kdy jsem začínal film sledovat, myslel jsem si, že i když neznám přesné příčiny radiační hysterie v Rakousku a nevím kdo je vyvolává a s jakým cílem; pak přinejmenším už vím, jakými prostředky. Jedním z nich by mohl být i právě tento film. Pokud se někde točí takovéhle filmy, a lidé na se na ně dívají v kině a potom o nich přemýšlí, pak se vůbec nedivím, že to je, tak jak to je. Že v těchto lidech jakési pochybnosti začnou klíčit, a to i v případě, že  před tím nepatřili k těm, co si vzali aktivní boj proti české jaderné hrozbě jako náplň svého života.

Dokonce mě napadlo, jestli se na financování takovýchto filmů třeba nepodílí rakouské energetické společnosti z konkurenčních důvodů. Ale takovou spekulaci jsem vzápětí zavrhl jako silně nepravděpodnou. I když jak víme z nedávné historie, obavy před neexistující jadernou hrozbou určitého státu se dají úspěšně pomocí propagandy a mediální masáže "vyrobit". České elektrárenské společnost (ČEZ) asi nebude stát za to, aby za tento film zažalovala producenta filmu (ORF) za poškozování dobrého jména společnosti. Obsah tohoto filmu je filmovou fikcí a všechny události a osoby filmu jsou smyšlené. Možná ale DVD obdrží zaměstnanci Dukovan letos k vánocům :-).

Na druhou stranu ale film "Jaderná havárie: Den první" není  nějakým laciným béčkem, jak jsem se původně domníval. Není to běžné nízkorozpočtové katastrofické sci-fi, které trendově těží z možností, jaké nabízí realita strachu zakořeněného v rakouském obyvatelstvu. Je to v podstatě jakási studie možného vývoje v případě havárie v české jaderné elektrárně a možných dopadů pro rakouské území a populaci dotažená do velmi detailních podrobností. Je to sice fikce, ale působí velice věrohodně. Líčení průběhu šíření poplašné zprávy a prvotní neschopnosti z důvodu nedostatku relevantních informací adekvátně vyhodnotit situaci a přijmout odpovídající opatření vyznívá velmi přesvědčivě (a rovněž depresivně). Převkapením pro nás pak může být i druhá část filmu, líčící skoro až záviděníhodné zafungování rakouského krizového řízení a jeho složek, civilní obrany, vojska, hasičů a policie a jejich připravenost nouzovou situaci řešit, zájem ochránit občany svého státu a schopnost jim skutečně zajistit pomoc.

Zajímavou postavou filmu je soukromý pekař z dolnorakouského městečka, jehož zvláštním koníčkem je sbírat a sledovat údaje ze soukromých nezávislých radiačních měřících stanic a monitorovat výskyty nadměrné radiace. Existuje celá síť podobně "postižených" fandů, kteří si vyměňují informace po internetu. Zvláštní náhodou je i fakt, že jako pekař pracuje v noci nebo v časném ránu, a tak se jako první dozví od svého zdroje z České republiky, že v Dukovanech došlo k bezpečnostnímu incidentu. Je tak vlastně jedním z prvních lidí v Rakousku, kdo má informaci o hrozícím nebezpečí. Zatím se ještě neví, že se nejedná o běžnou událost, ale o havárii velkého rozsahu. Pekař ihned mobilem informuje svého synovce na zemské bezpečnostní centrále. Ten mu ale nevěří, protože oficiální nadřízené zdroje zatím mlčí. Pekař se pak vydává za starostou města Horn, kterého se snaží přesvědčit, aby informoval obyvatelstvo a začal podnikat opatření.

V té době má již informaci o tom, že se v Dukovanech stalo něco vážného, a o zvýšené radiaci v blízkosti česko-rakouských hranic i oddělení pro ochranu proti záření rakouského ministerstva životního prostředí. Ale český Státní úřad pro jadernou bezpečnost na dotazy rakouské strany není schopen dát relevantní odpověď. Při pokusu kontaktovat přímo elektrárnu se z telefonu ozve ono důvěrně známá formulace automatického odpovídače z callcentra: "Dobrý den, Česká elektrárenská společnost ČEZ, všechny linky jsou momentálně obsazeny …".

Vizuální účinek filmu podtrhuje obrazová složka. Na jedné straně pohled na českou jadernou elektrárnu. Dýmající monstrum, jakési ocelové město z něhož jde strach, odosobněné, nevypočitatelné, hrozivé. V kontrastu k tomu idylické obrázky dolnorakouských vesniček, úhledně obdělaných políček a vinic, pečlivě nabílených domků, i s romantickým hradem na kopci a s kapličkami u polních cest. Na jedné straně fungující vyspělá společnost složená z poctivě pracujících a klidně žijících obyvatel Rakouska – farmářů, živostníků, učitelek a úředníků; na druhé straně jakási temná říše Zla s pekelnými stroji – Česko.

O české straně se ale nic konkrétnějšího nedozvíme. Je jen neustále naznačováno, že jaderná elektrárna v Dukovanech je zastaralá, technicky nedokonalá, nedostatečně zabezpečená a čeští jaderní odborníci a zodpovědní činitelé jsou neschopní diletanti, kteří se snaží zamlčit pravý stav věci.

V rakouském státečku se rodí další z krásných slunných a bezstarostných dní. Matka odváží dítě do školy a pak jde na nákup. V místním hostinci se pečou husy a připravuje se tradiční svatba. Zatímco většina prostých lidí nic netuší, na ministerstvu životního prostředí v Rakousku již během dopoledne mají jistotu, že Dukovanech došlo k havárii, která by mohla znamenat ohrožení Rakouska. Z Česka konečně přichází zpráva, že došlo k postupnému zhroucení všech stupňů jaderného reaktoru a situaci nelze analyzovat. Pro Rakousko se zatím vyvíjí situace dobře v tom smyslu, že vítr vane směrem na Třebíč. Aby se zabránilo panice, lidé nejsou informováni i když odpovědná místa již vyhlásila poplach.

Během dne se ale situace změní a dojde ke kontaminaci rakouského území. Roztáčí se mašinérie krizových opatření. Odpovědné úřady v Rakousku vydávají rozkazy. Bezpečnostní složky vyrážejí do terénu. Vznikají záchytná místa pro dekontaminaci. Satrosta Hornu vyhlašuje poplach. Sirény kvílí a lidé prchají do svých domovů. Zavírají okna a zastavují klimatizace. Školy soustřďují žáky do tělocvičny, kde dostávají jódové tablety.

Ale varování mohlo přijít dřív. Mnoho lidí se již nachází mimo dosah informačních varovných prostředků. Zemědělci jsou na polích, fotografka fotografuje krásy rakouského venkova, dcera farmáře se synem hospodského si dávají rande v lesíku. Vrtulníky pročesávají terén s cílem vyhledat a zachránit tyto zbloudilé. Obrněné transportéry Pandur s oddíly protichemické a antiradiační ochrany prohledávají okolí a odchytávají osamocené nicnetušící venkovany, aby je podrobili měření a evakuaci.

Situace se komplikuje – kolem poledne začíná pršet. Příhraničí je zamořeno radiokativním spadem z Dukovan. Lidé vystavení dešti jsou sváženi do sběrného tábora kde jsou podrobeni dekontaminaci. Všech se zmocňuje strach a deprese z neviditelné smrti. Lidé jsou nevinnými obětmi.

Jak jsem již uvedl úvodem, od filmu jsem si tak nějak moc nesliboval. Vlastně ani nevím proč. Ale nakonec mě překvapil. Od pocitů typu "to zas bude něco" jsem postupně přešel ke komentáři "není to tak úplně nejhorší", a nakonec jsem docela rád, že tento titul obohatí moji sbírku sci-fi filmů. Nebudu a nechci hodnotit faktické aspekty a polemizovat o možných rizicích jaderné energetiky, ale tvůrcům se podařilo vytvořit tísnivou atmosféru a pocit "tak nějak by to mohlo být".

A nedovedu si představit, jak by se stejný příběh asi odvíjel z pohledu české strany, kdybych byl stejný film natočen u nás. Kladu si otázku – jaká je připravenost našich bezpečnostních systémů? Když sleduji, jakou krizi v některých regionech vyvolala skutečnost, že začalo sněžit již v půlce října, co by asi nastalo, kdyby skutečně došlo k jaderné havárii?

Film vlastně nemá nějaký jasný konec a pointu. Tvůrci si zřejmě nechávají otevřená vrátka pro pokračování. Že by Dukovany – den druhý? Nebo Temelín?