V katalogu společnosti Řitka Video jsou nejen válečné filmy či obskurní horory, ale jak jsme již konstatovali, také dokumenty, pocházejících z produkce Discovery World. Jeden z nich, kterým jsme se již zabývali, dokonce zanedlouho bude ke koupi v pošetce. Podívejme se tedy na další, kterým je Příběh ponorky U-505. Strhující osudy nacistické válečné ponorky.

Oficiální text praví:

Toto je strhující příběh německé ponorky U-505, která byla spuštěna na vodu 25. května 1941 a o tři měsíce později byla uvedena do činné služby. V následujícím roce potopila osm spojeneckých plavidel. 4. června 1944 byla U-505 napadena americkým torpédoborcem USS Guadalcanal pod vedením kapitána Daniela V. Galleryho. Poté ji obsadili námořníci z USS Pillsbury, zabránili potopení ponorky a zajali ji. Po válce měl být z ponorky cvičný cíl, ale nakonec se z ní stal památník, který je dodnes přístupný v americkém Chicagu.

 

 

Když se k této informaci přidá zásadní fakt, který text neobsahuje, a to ten, že na palubě ponorky se nalezla spousta tajných dokumentů, map, šifrovací tabulky a především dva funkční stroje Enigma, nezačne vám to něco připomínat? No ano, pokud máte ještě před očima neskutečnou fikci v podobě filmu Ponorka U-571, pak tady se můžete podívat, jak lze manipulovat historií – aneb jak to bylo doopravdy.

 

V poměrně krátkém čase je nahuštěna řada informací, překvapivě bez obvyklých opakovaček a souhrnů, byť se znatelnými předěly pro reklamní bloky každých 10 minut. Ty lze ale bez problémů prominout a pominout, protože sám dokument stojí za to.

 

Na začátku je stručný úvod o historii ponorkové války, o působení Dönitzovy podmořské flotily, která v počáteční fázi války dokázala v řadách amerických konvojů nasekat pěknou paseku a pak už se přejde na historii jednoho konkrétního kusu, ponorky U-505, jejíž osudy se do dějin zapsaly víc, než její posádka kdy tušila.

 

Prvním velitelem byl kapitán Axel-Olaf Loewe, pod jehož vedením byla ponorka úspěšná. I když posádka měla zpočátku strach, že Německo bude ve válce tak rychlé, že se vůbec nedostanou k bojovému nasazení, užili si své slávy a jejich lov přinášel zpočátku žádoucí výsledky.

 

 

V první části dokumentu vzpomínají žijící členové německé posádky. A to především na období, které následovalo po podivném incidentu. Ponorka totiž narazila na trojstěžník, plachetnici plující pod neutrální kolumbijskou vlajkou. A protože nereagoval na výstražnou palbu, kterou chtěl kapitán Loewe jeho posádku donutit k zastavení, aby mohl prozkoumat náklad, vydal nakonec příkaz k jeho potopení a škuner byl palubním dělem rozstřílen. Potopení plachetnice ale řada členů posádky považovala za zlé znamení a kupodivu následující události jim dávaly za pravdu. Kapitán dostal akutní zánět slepého střeva, díky němuž se ponorka musela vrátit zpět do přístavu a dostala nového velitele.

 

Od té doby se ponorce lepila smůla na paty. Už nikdy nedokázala potopit žádnou loď. Hned při své první plavbě dostala zásah leteckou pumou. Přestože útočníka sestřelila a dokázala se vrátit do mateřského přístavu (šlo o nejpoškozenější ponorku, která dokázala doplavat, v dějinách války), komplikací se nezbavila. Opravy trvaly šest měsíců, ale poškození bylo takové, že po vyplutí se málem potopila. Posádka dokonce čelila obvinění ze sabotáže.

 

Nakonec se ponorku podařilo opět zprovoznit, ale na její smůle nic nezměnil ani nový velitel Peter Zschech. To už totiž byla doba, kdy se situace v Atlantiku začala obracet a z dřívějších úspěšných lovců se postupně stávala štvaná zvěř. Stále více ponorek se ze svých cest nevracelo a jak konstatuje jeden z německých pamětníků – pokud naše loděnice za měsíc dokázaly vyrobit 10 nových ponorek, Američané jich za stejnou dobu potopily 20… Nový kapitán smolné ponorky dokonce při dalším útoku po zásahu hlubinnou pumou spáchal sebevraždu uprostřed boje… První důstojník, který převzal velení, přesto dokázal ponorku opět dovést zpět do přístavu.

 

Posledním velitelem se stal Harald Lange. Jenže to už byla situace taková, že ponorka se místo lovu jen schovávala, a místo potápění nepřítele se posádka spíš snažila přežít. Američané postupně vypracovali řadu metod protiponorkového boje, k nimž patřily i stíhací flotily. Velitel jedné z nich, Daniel Gallery z letadlové lodě Guadalcanal, si dokonce vzal do hlavy, že místo dosavadního potápění nepřátelských ponorek realizuje její zajetí.

A to už ve druhé části dokumentu vzpomínají účastníci úspěšného lovu, američtí námořníci ze svazu zmíněné letadlové lodi a doprovodných torpédoborců. Především na fakt, že nikdo z nich nevěřil, že by taková „hloupost" vůbec mohla být reálná…

Nakonec se ale po neuvěřitelné honbě flotila potkala s ponorkou U-505, zasáhla ji, a když ponorku jejích 60 mužů posádky opustilo, jako zázrakem při útoku zemřel jen jediný její člen a jen kapitán byl raněn, všichni ostatní byli zachráněni okolními torpédoborci. Výsadkové komando naopak úspěšně ponorku obsadilo a s překvapením zjistilo, že posádka nestačila zlikvidovat tajné dokumenty, ani zajistit nouzové potopení. Kapitán tedy nechal dokumenty převést na svou letadlovou loď, aniž jim zpočátku přikládal potřebný význam, a ponorku vzal do vleku.

V obavě před prozrazením faktu, že se podařilo ukořistit téměř nepoškozenou ponorku a získat tajné kódy, a možné následné změně šifrovacího systému těsně před vyloděním v Normandii, byla flotila místo do blízkého Dakaru nasměrována na Bermudy vzdálené přes 2000 mil. Přesto se mise podařila, dokumenty a přístroje Enigma posloužily k prolomení německé komunikace a efektivní likvidaci nepřátelských sil. V ponorce byl dokonce objeven nový typ akustického torpéda, jehož výzkumem bylo možno sestrojit příslušnou ochranu. A co je nejdůležitější, všichni účastníci této operace dokázali udržet tajemství a o incidentu po celou dobu války mlčet.

A tak se stalo první nepřátelské plavidlo, zajaté americkým námořnictvem v boji na moři od roku 1812, jedním z nejdůležitějších prvků nejen v bitvě o Atlantik, ale celé druhé světové války.

Dokument obsahuje i historické materiály z roku 1964, kdy se přímo na ponorce, která je dodnes vystavena jako památník všem námořníkům, kteří zahynuli ve světových válkách, v muzeu vědy a průmyslu v Chicagu setkali oba kapitáni.

 

A kromě doporučení, že dokumenty v tomto provedení ano, zbývá už jen odkázat na podrobný text, zabývající se touto událostí – zde.

Žánr: Dokument

Země původu: USA

Rok vzniku: 2002

Délka: 46 minut (46:02)

Původní název: Attack & Capture: The Story of U-Boat 505

Světová premiéra: 3. listopadu 2008 – USA

Režie: Jim Tomlinson

Produkce: Lisa Zeff, Pete Simmons, Eileen M. Lucas, Melissa S. Martin, John M. Schultz, Kirk Wolfinger, Lisa Wolfinger, Charlene Joyce, Robert Poirier, Genise Saunders, Denise Harris, Sean Gallagher

Hudba: John Hodian

Kamera: Sean Glenn, Daniel Liss, Joshua Morton, John M. Schultz

Střih: Martin Levinson, Randolph A. Peek, Justine Peterman, Kimberly Switzgable

Zvuk: Scott Dummler, Bill Wander, Jan Wieshers

Animace a titulky: Jerry Botner

Archivní materiály: ABC News VideoSource / Archive Films / Historic Films / Lone Wolf Pictures / Museum of Science & Industry / National Archives / WPA / AP Wide World Photos / Naval Historical Foundation / U-Boot-Archiv

Společnost: ABC News Production / Lone Wolf Pictures / Discovery Channel

Vypravěč v původním znění: John Martin

České znění: Zdeněk Rumpík, Alexandr Postler, Jakub Hřib, Michal Kraus, Marcela Bártová, Petr Dohnal

 

Údaje o DVD:

 

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: žádné

Obraz: barevný/černobílý PAL 16:9 (1,78:1)

Bonus: další DVD (trailery na další tituly)