Rok se sešel s rokem a na řadě je další reedice jednoho z osvědčených titulů. V Blesku v úterý 30. prosince 2008 přichází na řadu opět Tři veteráni za 49,- Kč. O titulu jsme psali již v loňském předvánočním období, nyní tedy pro zpestření opět něco z archivu.
Kino číslo 5, ročník XXXIX., ze dne 6. března 1984. Na stranách 8 a 9 povídání Václava Vondry s režisérem filmu pod názvem Pro chytré děti, pro moudré dospělé.
Seděli jsme s národním umělcem Oldřichem Lipským a povídali si o Třech veteránech. To je jeho nový film, natočený podle pohádky Jana Wericha z knížky Fimfárum, který má přijít do kin v letni časti FFP. Moc jsem se na tenhle Lipského film těšil a když jsem ho teď viděl v předpremiérovém promítání, měl jsem upřímnou radost z toho, že se mu tak povedl. Vyzařuje z něho werichovská životni moudrost, ale zároveň je – v dobrém – poznamenán i scenáristickou spoluprací Zdeňka Svěráka. A věčně klukovskýma očima Oldřicha Lipského. A jeho věčně zelenou fantazií… Ta musí mít zdroj už někde ve vašem dětství – zeptal jsem se ho. A jak hluboko je jím asi poznamenána vaše tvorba?
Ze vzpomínek na dětství žije snad každý. Proč ne? Je to jedna z lidských vlastností. A vzpomínky jsou zároveň milosrdné v tom, že vám časem setřou všechny nehezké a smutné události a ve vás většinou zůstanou jen ty příjemné a milé. Nebo dokonce komické. Když se třeba sejdete s kamarády z dětství – jistě nebudete vzpomínat na smutné věci a smutnit. Budete se vzpomínkami bavit a veselit… Ptáte se, jak je dětstvím poznamenána má tvorba. Zatím snad není dětinská, ale někdy je i pro děti. Myslím, že z dětství a mládí jsem si v sobě dál do života nesl snahu dělat stále něco nového a zajímavého. Vždy začínat znovu a znovu, i když se to napoprvé hned nepovede. A zpříjemňovat lidem život legraci. Po každém podařeném filmu jsme všichni ve štábu měli radost, že jiní z toho mají radost, když my máme radost… Promiňte, ale to už ie citát z Werichovy pohádky Tři veteráni. Říká to v ní jeden ze skřítků (Miloš Kopecký), který dal veteránům kouzelné dary, aby jimi pobavili lidi.
Cirkus bude, Cirkus jede, Cirkus v cirkuse – vaše tři filmy z atmosféry pod šapitó… Jistě to byla pro vás nádherná éra tvorby i života. Vím, že stále ještě milujete dobrý cirkus, který předpokládá hodně talentu, fantazie, ale ještě víc preciznosti a veliké dřiny. Odpusťte to přirovnání, ale řekl bych, že to jsou zároveň i „visačky“ většiny vašich filmů… Co vám dala pro vaši další práci tahle etapa komedií z cirkusového prostředí? A chtěl byste se ještě někdy k manéži vrátit?
Chtěl. Protože je to kouzelné prostředí. Překrásný čistý pramen inspirace, který se snad nedá vyčerpat. Je vždycky živý, veselý. A také proto, že je tady ještě jeden veliký dluh. Dluh nás všech. Nejen filmařů a artistů, ale hlavně těch, kteří o tom rozhoduji. A to je převést román Eduarda Basse Cirkus Humberto na obrazovku a na plátno. Zkoušelo se to již několikrát a zkouší se to i nyní. Bohužel – je málo odvážných v životě kolem nás – oproti těm v manéži. Je málo těch, kteří by se nebáli tak rozsáhlou a nákladnou látku umožnit realizovat. A to trvá již osm let. Ale pevně věřím, že jednou se malý Vašku z Cirkusu Humberto vydá na svou životní cestu a vběhne do manéže pro potěšeni miliónů diváků u televizní obrazovky a také v kině.
Sci-fi…to je také váš oblíbený žánr. Vzpomínám si na váš film Muž z prvního století, natočený už více než před dvaceti lety, výbornou „broučkiádu“, která si dělala legraci z typických vlastností českého maloměšťáka. A loni přišla do kin vaše další „sci-fi satira“ Srdečný pozdrav ze zeměkoule. S přesnou dávkou komediální nadsázky zesměšňovala některé nežádoucí společenské jevy a hlavně pochybené vymožeností naší civilizace. Nementorovala a nedávala nějaká morální poučení do života. Ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že v podtextu celé té komedie jsou skryty určité obavy o budoucnost lidstva… Je tomu tak?
A vy myslíte, že lidstvo nestojí před podivnou chmurnou budoucnosti, bude-li se takhle chovat? A připravuje si ji samo. Proto je pořád nutno na to poukazovat. Třeba i humorem. I jim se bránit, aby k těmto chmurným prognózám nedošlo. Přitom si lidé z pohodlností, lhostejnosti a lajdáctví připravují tyto „civilizační nemoce“ sami. Bohužel. A proto je, myslím, poslání všech, kteří jsou schopní optimismu a mají smysl pro humor, aby neustále na to upozorňovali a všechny tyto negativní jevy zesměšňovali. Vždyť víme, že humor a smích byly od nepaměti na straně pokroku. A víme, jaký očistný dopad měla vždy komedie…
Vaším zatím posledním filmem jsou Tři veteráni… Domnívám se, že u nápadu točit tuhle pohádku stál ještě vedle vás – bohužel už zesnulý – Jiří Brdečka… A teď mě napadá: nepočítáme-li trikovou dětskou komedii Ať žijí duchové! – vždyť jsou Tři veteráni vlastně vůbec vaše první ryzí filmová pohádka… Jak se vám na ní pracovalo?
S chuti! A také s velkou odpovědnosti před jedním člověkem. Vždy jsme si představovali, že pracujeme a točíme před zraky Jana Wericha. Vše jsme se Zdeňkem Svěrákem měřili tím, jak by na to Werich reagoval, co by tomu řekl nejen jako autor, ale jako obrovský herec a „mistr srandy“. Jak by se zakabonil a zabručel, nebo jak by se v sympatickém úsměvu zúžily štěrbinky jeho očí a ozval se jeho typický chechtot. Zdenek Svěrák o tom hezky hovořil v jednom časopiseckém rozhovoru. Já to tak neumím – i když jsem měl možnost pracovat s Janem Werichem nejen na divadle a ve filmu, ale i lidsky se s ním blíže seznámit… Myslím,že právě Zdeněk Svěrák má zásluhu i na tom, že Jan Werich hovoří z plátna svým dialogem.
Tři veteráni budou jistě divácky úspěšným filmem. Jen z distribučního hlediska budou mít možná malou „vadu na kráse“. Je to přece jen víc filmová pohádka pro dospělé než pro děti. Čímž nemyslím, že by se děti na Třech veteránech nebavily. Ale některé vtipy, gagy, situace nebudou s to ještě pochopit, unikne jim jejich smysl. Tudíž se ptám: když jste točil Tři veterány – měl jste na mysli víc dětského nebo dospělého diváka?
Ale vždyť Werichova pohádka je také pro dospělé i pro děti… Werich o tom hezky mluví v Janouškových Rozhovorech s Janem Werichem. Janoušek poznamenává: „Ty pohádky ale nejsou jen pro děti“. A Werich mu odpovídá: „Jsou pro chytrý děti. A pro chytrý dospělý. Protože když jsou dospěli chytří, tak se nestydí za to, že je v nich pořád trochu dítěte“… Na tohle jsme mysleli při práci na filmu. Mysleli jsme také na to, že vtipy, gagy a některé situace, které snad malý divák nepochopí právě teď – pochopí někdy v budoucnu. Důležité je, aby chytrý pochopil smysl pohádky a aby se mu líbila. Nemluvím o zcela malinkých dětech – ale tak o osmi a víceletých. Sám si vzpomínám, že když jsme my byli malí, mnohé jsme také nepochopili. Ale později jsme poznali, že jsme to již někdy zaregistrovali, i když tehdy nechápali. A to je vždy určitý náskok – plus ve vnímáni v dospělosti. Nevím, jestli to říkám dosti srozumitelně. Ale i to, co malý nebo velký divák docela nepochopí, jednou s odstupem času – jak říká Werich – mu „docvakne“… A pokud by někomu z malých diváků unikal smysl filmu – od toho je to film „rodinný“, aby dospěli pomohli dítěti v orientaci. Byl bych rád, kdybych se nemýlil (a společně se mnou všichni mí spolupracovnici), a kdyby tento typ „rodinného filmu“ byl přijat tak, jako bylo přijato Werichovo Fimfárum.
Myslím, že snad ještě za sto let se bude v pořadech filmů pro pamětníky promítat Limonádový Joe, ta skvělá parodistická adaptace muzikálu a kovbojky, váš a Brdečkův nezapomenutelný film. Jsem si vědom toho, že je to komedie neopakovatelná, nejen námětově, ale i celou svou strukturou a estetikou. Přesto však: pomýšlíte na to, vrátit se ještě někdy k filmovému muzikálu typu Limonádového Joe?
Máte pravdu, k „Limonádníkovi“ se vracet nedá. Snad jen v hezkých vzpomínkách na to, jak vznikal, a na krásnou spoluprácí s Jiřím Brdečkou a dalšími spolutvůrci. Mnoho z nich, bohužel, už není mezi námi. Jsem rád, že jsme udělali tenhle film a že měl takový ohlas u diváků na celém světě. A víte, že je tomu letos už dvacet let, co měl premiéru?… Rád bych se k muzikálu – nebo chcete-li – k filmu s písničkami vrátil. O něčem takovém dumáme s mistry „hitšarády“ Šípem a Uhlířem. Snad z toho vyjde nějaká „šoufl-šou“. Vždyť Uhlíř už skládal hudbu k mému filmu Ať žijí duchové! a nyní také ke Třem veteránům.
Ať se vám to tedy povede! A děkujeme za rozhovor!
Žánr: Pohádka / Komedie / Rodinný / Muzikál
Země původu: Československo
Rok vzniku: 1983
Délka: 93 minut
Premiéra v kinech ČR: 1. července 1984
Režie: Oldřich Lipský
Námět: Jan Werich (pohádka z knihy Fimfárum)
Scénář: Zdeněk Svěrák, Oldřich Lipský
Dramaturg: Kristián Suda
Pomocná režie: Aleš Dospiva, Stanislava Hutková
Kamera: Jiří Macák
II. kamera: Jan Hanzal
Asistent kamery: František Brabec
Trikové snímky: Vladimír Novotný, Adolf Hejzlar
Animace: Jan Švankmajer, Bedřich Glazer
Loutkoherci: Ivan Anthon, Ivana Kašparová
Hudba: Jaroslav Uhlíř
Architekt: Milan Nejedlý
Kostýmy: Irena Greifová
Střih: Dalibor Lipský
Zvuk: Jiří Lenoch
Vedoucí výroby (produkce): Karel Škop
Zástupce vedoucího produkce: Ivo Pitrák, Juraj Zach, Vlasta Synkulová
Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: 4. DVS vedoucí Stanislav Rudolf
Hrají: Rudolf Hrušínský (Pankrác), Petr Čepek (Bimbác), Josef Somr (Servác), Vida Skalská (Bosana), Július Satinský (král Pikola), Zdeněk Svěrák (ministr), Miloš Kopecký (skřítek), Lubomír Lipský (skřítek), Jiří Kaftan (skřítek), Milan Lasica (celník), Jiří Hálek (generál), Vladimír Hrubý (flašinetář), Ladislav Gerendáš (hostinský), Vlasta Jelínková (babička), Miloslav Štibich (rolník), Jaroslav Vozáb (kastelán), Dana Balounová (chůva), Tomáš Vacek (playboy), Ivan Pokorný (písař), Jaroslav Páleník (Hans), Jiří Knot (velitel domobrany), Vladimír Hrabánek (velitel stráže), Mirko Musil (krčmář), Lena Birková (žena s hrncem), František Kubíček (opilý host), Karel Smrž (hudebník), Hasse Steube, Paul Jaster, Wolfgang Emmrich
Údaje o DVD se od minule určitě nezmněnily:
Zvuk: Dolby Digital 5.1, 2.0 česky
Titulky: česky, anglicky
Obraz: barevný PAL DVD9 4:3
Bonus: biografie, píseň, fotogalerie, hra, DVD-ROM, rozhovory(Milan Lasica, Vida Skalská, Zdeněk Svěrák, Jaroslav Uhlíř)