Akira Kurosawa

Akira Kurosawa, japonský filmový scénárista, režisér a producent, jeden z prvních světově proslulých představitelů japonského (asijského) filmu, se narodil 23. března roku 1910 v Tokiu v rodině učitele tokijské Vojenské akademie. Vzdělání Kurosawa získal na malířské akademii, Došušově škole západního malířství. Kromě toho studoval i literaturu a politickou filosofii, po jejím absolvování pak v konkurzu (v roce 1936) získal místo asistenta režie u japonské filmové společnosti Toho (ponejvíce asistoval při režii slavnému Kadžiro Jamamotovi).

Režijní debut přichází v roce 1943, kdy Kurosawa natočil svůj první celovečerní snímek, nazvaný „Sugata Sanshiro“ (Velká legenda judo, 1943) – film, vracející se dějem do 19. století, vypráví příběh mistrů zápasu judo, výrazně zde byl zpracován milostný prvek.
V první polovině čtyřicátých let 20. století (tedy v době probíhající druhé světové války) pak Akira Kurosawa natáčí ještě několik dalších snímků, mimo jiné filmy Nejkrásnější (Ichiban utsukushiku, 1944, snímek, vyprávějící příběh dělnic z japonské zbrojovky, je i s negativem zničen na konci války americkými jednotkami), „Zoku Sugata Sanshiro“ (snímek navazuje na film Sugata Sanshiro, 1945) či „Tora no o wo fumu otokotachi“ (Lidé, kteří šlapou tygrovi na ocas, 1945). Některé z filmů natočených během 2.světové války (např. Nejkrásnější) byly natočeny na státní zakázku a měly oslavit Japonsko válčící po boku nacistického Německa.
Podstatně významnější filmy začal točit Kurosawa po válce. Zobrazují situaci tehdejšího poválečného Japonska a jsou značně sociálně kritické. Všímají si situace těch nejchudších, zobrazují bídu obyčejných lidí, často se zabývají otázkou hranice, za níž je člověk ochoten porušit psaná i nepsaná pravidla. Jsou také velmi kritické vůči korupci, především korupci nejrůznějších úředníků. Kladou si, též otázky po kořenech sociální nespravedlonosti, ale také po kořenech bezohledného, krutého, či naopak správného a čestného jednání. První filmový snímek, se kterým se Akira Kurosawa proslavil u japonských diváků, byl snímek Opilý anděl (Yoidore tenshi, 1948) – příběh vypráví melodramatický příběh lékaře, žijícího na předměstí poválečného Tokia (v tomto snímku se poprvé v Kurosawově filmu objevuje pozdější Kurosawův dvorní herec Toshirô Mifune, jejich spolupráce trvala až do roku 1965 a společně se podíleli na 16 filmech).
V roce 1949 vzniká film s kriminální zápletkou Toulavý pes. Ačkoli už v roce 1950 přichází Kurosawa s žánrem, který jej proslavil nejvíce, totiž s historickým filmem, sociálně kritická témata ze současnosti se v jeho díle objevují i dále, např. snímek Žít (Ikiru, 1952), vyprávějící příběh úředníka, který tváří v tvář smrti (umírá na rakovinu) přehodnocuje svůj pohled na svět. Po několika dalších snímcích, v nichž Akira Kurosawa nahlíží na budování moderního a demokratického poválečného Japonska, pak přichází senzace – do italských Benátek, na filmový festival přiváží režisér v roce 1951 snímek Rašomon (Rašo-mon, 1950), kde je vyprávěn příběh se samurajskou tématikou.
Benátky jsou Kurosawou okouzlené, Akira Kurosawa získává Zlatého lva a japonský film pak jeho prostřednictvím cestu do celého světa.
Ve stejném roce (1951) Akira Kurosawa natáčí adaptaci románu F. M. Dostojevského Idiot, přeneseného pod názvem Hakuchi do japonských reálií.
V roce 1954 pak Akira Kurosawa natáčí svůj dnes patrně nejznámější a nejslavnější film, a to film Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954) – snímek, vyprávějící příběh sedmi samurajů, kteří brání malou vesničku proti nájezdům banditů. Kurosawa v něm složil hold především samurajskému stavu. Není proto bez zajímavosti, že on sám pocházel ze starého samurajského rodu.
Ačkoli film trvá plných 207 minut a je tak i mezi Kurosawovými díly extrémně dlouhým, lze zároveň říci, že v něm není slabých a zbytečných míst. I po více než padesáti letech od doby vzniku tento film diváky fascinuje a strhává. Podle tohoto filmu byla mimochodem později natočena americká verze příběhu, která přejala dokonce i původní název Kurosawova díla, totiž: Sedm statečných.
V roce 1957 Akira Kurosawa natáčí další adaptaci „západního“ literárního díla – vzniká film Krvavý trůn (Kumonosu jo, 1957), v němž Kurosawa zasazuje děj Shakespearova Macbetha do reálií japonského feudalismu. Ve stejném roce vzniká i Kurosawova adaptace divadelní hry M. Gorkého „Na dně“ – film nese jméno Donzoko.
V roce 1958 pak režisér natočil pro změnu historickou komedii Tři zločinci ve skryté pevnosti (Kakushi toride no san akunin, 1958). V roce 1961 pak Kurosawa ve filmu Tělesná stráž (Yojimbo) stvořil zcela nového hrdinu a navíc se nechtíc podílel na vzniku jiného skvělého filmu, totiž filmu Pro hrst dolarů režiséra Sergia Leoneho, který je výborným remakem Tělesné stráže a zároveň stojí na počátku éry tzv. spaghetiwesternu (např. Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát na západě).
Volným pokračováním filmu Yojimbo jsou v roce 1962 natočení Odvážní mužové (Sanjuro).
Akira Kurosawa následně přichází s dalším slavným snímkem, nesoucím jméno Rudovous (Akahige, 1964). V tomto filmu vlastně spojuje historický film s předchozím výrazně sociálním vyzněním. Kurosawa zde totiž opouští samurajské téma a zaměřuje se na prokreslení psychologické hloubky člověka. Zajímá ho zde především zranění, která si lidé nesou svým životem, a která výrazně ovlivňují jeho nynější život. I tento film, podobně jako Sedm samurajů, stále překvapuje svou nadčasovostí
Druhá polovina šedesátých let 20. století není již pro Kurosawu tak úspěšná tak jako předchozí desetiletí – spolupráce s americkými filmaři na snímku Tora! Tora! Tora! selhává, stejně tak další pokusy o filmování ve Spojených státech amerických, období tvůrčí krize pak vyvrcholí Kurosawovým neúspěšným pokusem o sebevraždu.
V sedmdesátých letech 20. století se Akira Kurosawa vrací do filmařského světa svým prvním barevným snímkem Dodeska den (1970), vyprávějícím poetický příběh obyvatel chudinské velkoměstské čtvrti, Kurosawa se v něm opět vrací do poválečného Japonska a opět si všímá lidí na samém okraji společnosti. Komerční úspěch filmu nebyl takový, jaký režisér očekával, což se výrazně projevilo i na četnosti filmů po roce 1970.
O pět let později, v roce 1975 pak Kurosawa točí v koprodukci se SSSR film Děrsu uzala (Dersu uzala, 1975), na motivy povídek ruského spisovatele V. Arseňjeva, v roce 1980 vzniká Kurosawův historický velkofilm Kagemuša (Kagemusha, 1980), v roce 1984 opět historický film Ran, v němž zpracoval Shakespearovo drama Král Lear.
V dalších letech Akira Kurosawa natočil ještě několik dalších filmů, posledními třemi filmy jsou v roce 1990 natočené sugestivní Sny Akiry Kurosawy, 1991 Srpnová rapsodie a nakonec snímek Madadayo (1993).
V roce 1990 obdržel čestného Oscara za celoživotní tvorbu, v Japonsku byl poctěn císařskou cenou za kulturní přínos. Akira Kurosawa zemřel v Tokiu 6. září 1998.