Východoslovenské městečko za 2. světové války, rok 1942. Místní funkcionář Hlinkovy strany věnuje svému chudému švagrovi arizační dekret na židovský obchod vdovy Lautmanové. Dobrácký Tono nedokáže vysvětlit nechápající staré ženě skutečný stav věci a neví, jak ji zachránit před odsunem do vyhlazovacího tábora. Tento film získal značnou mezinárodní proslulost a četná ocenění včetně Oscara Americké filmové akademie.

 

Kino číslo 25 ročníku XIX, které vyšlo 17. prosince 1964, přineslo na stranách 4 a 5 informaci Gabriela Lauba:

 

Život může být rád, že neéhá soudu umělecké kritiky. Z hlediska kánonů vyšší estetiky by zcela jistě propadl – třeba proto s jakou oblibou mísí žánry, aniž by dodržoval proporce: rozvernou frašku najednou rozuzlí krvavě dramaticky, krutou tragédii zahustí kořeněnou dávkou ko.

 

Kadár a Klos tedy natočili tragikomedii Obchod na korze. Základní situace je jako ze staré roztomilé frašky: je tu hluchá stařena, která si mysli, že je stále majitelkou obchodu, jenž jí už nepatří, a nový majitel, předstírající před stařenou, že je jejím pomocníkem. Je to náramná legrace, až na to, že oběma jde o život. Děje se v době, kdy jsou židé z tzv. Slovenského štátu deponováni do tábora smrti. Paní Rozálie Lautmannová – „Heinrich Lautmann vdova, stuhy, k, knoflíky" – už dávno neví, co se děje ve světě a dnešek je pro ni jen opakováním odlehlého včerejška. Tóno Brtko, truhlář, smolař, dobrák a měkkýš se znenadání octne v úloze vyvlastňovatele – arizátora.

 

Právě tato tragikomedie, oběma svými prvky pevně zakořeněná v pravdivém obrazu doby, upoutala Kadára a Klose v novele Ladislava Grosmana Past. Jde o tragikomedii, vidím, že by nám ta tragikomedie mohla vyjít, řekl mi režisér Kadár. Bylo to řečeno v nestřeženém okamžiku, protože jinak by oba režiséři nechtěli, aby se o jejich filmu psalo, dokud nebude hotov. V té době byl Obchod no korze už ze tří čtvrtin natočen. O několik měsíců dříve řekl Kadár Jiřímu Pittermannovi v rozhovoru pro Divadlo: „Narozdíl od filmů, které jsme teď dělali, je to především herecký film. A maximální stylizace, aniž se jakkoliv odtrhuje od reality."Když jsme mluvili o tragikomičnosti filmu, poznamenal: „Svádí to, ale nesmí se překročit míra pravděpodobnosti. Komika není v tom, co herci hrají, ale v absurditě vztahů mezi lidmi."

 

Scéna v krámku. Je tržní den, vesničanky nakupují knoflíky a šátky. Vstoupí Evelína Brtková – vlastně jen proto, aby se pokochala, jak manžel hospodaří v „jejich" obchodě. Tato scéna se bude promítat v kině asi dvě minuty. Je vybrána proto, že reportér byl náhodou při tom, když se natáčela. Není bezvýznamná – ostatně v dobrém filmu nejsou vůbec bezvýznamné scény. Je tu okamžik napětí, celá hra se může prozradit, protože Evelína neví, že Tóno neřekl Lautmannové pravdu o svém a jejím postavení.

 

Nicméně, měřeno rozsahem, má tu Evelína jen „štěk". Řekne: „Tóno, tu som!", usměje se, vysvětlí, že se jen přišla zeptat, co si manžel přeje k obědu a na odchodu, nadšena, že je v krámě takový ruch, hlesne: „Ako v mlýne, ako v mlýne…"

 

Že se úsměv a vstup zkouší několikrát, na tom není u filmu nic neobvyklého. Pak ale začíná práce na větě o masu k obědu. Mění se text, aby byla stručnější a srozumitelnější i pro české diváky (tento barrandovský film je mluven slovensky). Spolupracuje režisér, herečka a autor námětu, který je dnes přítomen natáčení. Ve scénáři tato věta původně vůbec nebyla v žádné podobě.

 

V povídce vůbec nebyla tato Evelína. Byla tam dračice, zlostná léty života s mužem-smolařem, kterým pohrdala, dychtivě toužící užívat, oslněná vidinou městské honorace a lesklými hodinkami gardistických fešáků. Evelína je v podstatě hodná maloměstská panička, zralá žena, trochu koketní, ale žádná svůdnice; k nelidskosti situace přispívá tím, jak radostně a bezmyšlenkovitě je ochotna těžit z cizí tragické situace, aniž by ji napadlo, že dělá něco špatného, „když to dělají všichni".

 

Tak se dostáváme k problému, jak dlouho se dělá na scénáři. Grosmanova povídka Past vyšla v lednovém čísle Plamene v roce 1962. Její první rukopisné varianty jsem viděl nejméně rok předtím. Laco Grosman patnáct let pracoval a studoval (na dvou fakultách po sobě), než uznal, že je připraven pro literární práci. Předtím žil šest let v tzv. Slovenskem štátě, a to nikoliv ve fešáckých podmínkách. To mu počítám jen ta léta, která mají přímý vztah ke scénáři Obchodu na korze.

 

Od roku 1962, kdy se režiséři Kadár a Klos domluvili s Grosmanem o práci na scénáři, do ukončení filmu uplynuly téměř tři roky – a byly pro tuto práci využity až do poslední chvíle. Kdyby si někdo z těch, kdož s takovou oblibou počítají umělcům honoráře, jednou spočítal scenáristovy denní a noční hodiny, vyšla by mu doba až ěřitelně dlouhatánská. Pak by teprve bylo třeba počítat desítky schůzek s oběma režiséry, kteří jsou spoluautory scénáře, sezení po celodenní práci (Kadár a Klos točili Obžalovaného, Grosman má své občanské redaktorské povolání), plné diskusí a úvah. Omluvou pro tolikerou práci budiž, že vznikl scénář výtečných filmových a literárních kvalit – který také vydaly po sobě dva časopisy (Divadlo a Mladý svět), což je u nás snad první případ tohoto druhu.

 

„Je to predevším herecký film…"

 

A co režiséři?

 

Jejich režijní práce s herci začíná při oněch sezeních nad scénářem, kdy vpisují herce jako noty do partu. Živelné, překypující filmařství Kadárovo tu doplňuje Elmar Klos šachově přesnou analýzou a lékárnickou váhou kritičnosti. Jak si rozděluji úlohy při dalším režijním úkolu – výběru herců – to nevím. Vím jen, že si pro Obchod na korze hlavní představitele,jako kdyby jim je někdo podle scénáře udělal na objednávku.

 

Viděl jsem zatím jen část natočeného materiálu. Ale stačily dvě tři scény, ba, jen jedna, aby člověk viděl, že Jozef Króner je Brtko. Připadalo mi směšné ptát se ho, jak přistupuje k této roli, jak na ní pracuje. Nanejvýš by mohl vyprávět technické podrobnosti, jak natáčí ve filmu mezi letadlem z Bratislavy a letadlem do Bratislavy, kde večer hraje v divadle Pavla Országha-Hviezdoslava. Brtko? Na tuto roli zřejmě už dávno čekal. A dál už zbývá jen to, co dobrý herec dovede udělat, ale o čem nedovede vyprávět.

 

Ida Kamiňská, umělecká ředitelka Státního židovského divadla ve Varšavě, je světoznámou umělkyni. Pochází ze slavného hereckého rodu – přeneseně i doslova: její matka byla slavnou herečkou, její dcera i zeť hrají v jejím divadle. To „její" není překlep – lidé ve Varšavě chodí „ke Kamiňské". Nejen ve Varšavě, divadlo Kamiňské jezdívá často do Londýna, do New …

 

Režiséři v ní našli jako v představitelce Rozálie Lautmannové vynikající partnerku. Neznamená to ovšem, že si usnadnili práci – podřídit tak vyhraněnou osobnost (Kamiňská je sama také režisérkou a dramatickou autorkou) a přitom herečku po výtce divadelní své koncepci, to vyžaduje mnoho taktu, režisérské jistoty a režijního umění. Protože vrchním velitelem filmu musí zůstat režisér.

 

Jak to režisér dělá? Vnucuje každému svou detailní představu?

 

Ján Kadár říká, že to dělával, až mu Klos řekl: „Hraje vám tam osmdesát Kadárů."Teď prý „situace je napsána, nechám herce hrát, ať to jsou takoví herci jako Króner či Kamiňská, nebo tyto vesničanky od Sabínova -f podívejte se, jak jsou přirozené a jak si samy tvoří své role…"

 

Cituji, jak jsem slyšel. Ať je to jakkoli, je známo, že Kadár a Klos si vybírají své herce nikoliv podle toho, jak jsou s nimi sehráni – a přece jim v každém filmu hrají naplno.

 

Žánr: Drama / Komedie / Válečný

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1965

Délka: 121 minut

Premiéra v kinech ČR: 8.října 1965, obnovená premiéra 1. března 1989

Režie: Ján Kadár, Elmar Klos (pomocná režie Juraj Herz)

Námět: Ladislav Grosman

Scénář: Ladislav Grosman, Ján Kadár, Elmar Klos

Produkce: Ladislav Hanuš, Jaromír Lukáš, Jordan Balurov

Hudba: Zdeněk Liška

Kamera: Vladimír Novotný

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Feix – Brož

Natáčeno: Sabinov na východním Slovensku

Hrají: Ida Kaminská (Rozálie Lautmanová), Jozef Kroner (Tono Brtko), František Zvarík (Kolkocký), Hana Slivková (Evelyna), Martin Hollý (Kuchar), Elena Zvaríková-Pappová (Růžena), Martin Gregor (holič Katz), Adam Matejka (Piti Báči), Mikuláš Ladižinský (Marian Peter), Alojz Kramár (Balko Báči), Eugen Senaj (tiskař Blau), Tibor Vadaš (trafikant), František Papp (Andorič), Gita Mišurová (Andoričová), Lujza Grossová (Eliášová)

 

Údaje o DVD:

 

Zvuk: Dolby Digital 2.0 slovensky

Titulky: slovensky, anglicky 

Obraz: černobílý PAL DVD9 4:3

Bonus: Filmografie (Ján Kadár, Elmar Klos, Ida Kamińská, Jozef Kroner, František Zvarík), Fotogalerie, Rozhovory (Juraj Herz, Pavel Taussig, Elmar Klos, Jordan Balurov)