Ikarie XB-1 – recenze

Doba konce padesátých a začátku šedesátých let je pro žánr science-fiction velice zajímavou érou. Po prvních nesmělých krůčcích do kosmu se pro tento typ literatury i filmů otevírá velké pole zájmu, jak ze strany čtenářů a diváků, tak i tvůrců. Řada věcí nám z dnešního pohledu připadá naivní, a snad právě pro to mají ranné vědeckofantastické opusy velmi specifickou a nenapodobitelnou atmosféru.

Dýchá z nich jakési očekávání v nekonečné možnosti vědy a techniky budoucích let. Ano, je to doba románů Stanislava Lema, bratrů Borise a Arkadije Strugackých či Vladimíra Babuly. Docela zábavným rysem těchto fantaskních expedic do budoucnosti je nezlomná víra, že jedinou možnou variantou dalšího vývoje je vítězství komunismu na celé planetě, a že kosmounauti a osídlovatelé nových planet budou morálně i odborně na podstatně vyšším vývojovém stupni než dnes. Když pak v roce „dejmetomu“ 2500 s budovatelským nadšením přistanou na neznámé planetě a oslovují se při tom navzájem „soudruhu“, je to docela humorné.
Samozřejmě ne všem to může tak připadat. Pro generaci dnešních teenagerů odchovaných americkou školou nejnovějších science-fiction trháků už jsou nudou i Hvězdné války, natož pak filmy typu Ikarie. Ty jim možná připadají zcela nezajímavé, protože neobsahují úžasné 3D trikové efekty simulované na superpočítačích. Inu, proč ne, každý máme to svoje. Pro mě je zase nevýslovnou nudou Matrix a jeho dozblbnutí opakované pranice a usilovné předstírání nějakého hlubšího filosofického poselství.

Pro generaci nás starších, kteří jsme vyrostli na knížkách J.M. Trosky, Josefa Nesvadby, A.C. Clarka či Isaaka Asimova a neměli možnost vidět americké filmy jako „Zakázaná planeta“ nebo „Válka světů“ režiséra Byrona Haskina, ale bohužel ani některé sovětské filmy jako například „Solaris“ Andreje Tarkovského, byly ve své době filmy jako například „Akce Bororo“, „Zkouška Pilota Pirxe“ nebo „Odysseus a hvězdy“ něčím úžasným. Byl to možná taky tak trochu únik od šedi reálného socialismu, kdy jsme měli moře času na čtení a snění. S ubíhajícími lety a možností srovnávání s jinou produkcí se samozřejmě názor mění a koriguje, avšak pokud mám mluvit sám za sebe, já se k těmto filmům rád vracím i dnes. Snad je to tím, že mi připomínají tu zvláštní dobu, kdy jsme hltali komiksy, které vycházely na zadních stranách časopisů typu ABC nebo Sedmička pionýrů a na překlady sci-fi literatury světových autorů se stávaly ve čtvrtek ráno fronty před knihkupectvím. A skalní čtenáři sci-fi pátrali po antikvariátech, (pokud v nich ovšem neměli známého, který jim schovával vytoužené tituly takzvaně pod pultem).
Z pohledu těchto let je dnešní nabídka sci-fi literatury i filmů přímo explozí. Kdekdo se snaží vydělat na kdečem a za uplynulých několik let už jsme dostali možnost shlédnout i některá zásadní díla, která se k nám za totality nedostala. Pokud mám mluvit za sebe, po mladistvém nadšení pro science-fiction, kdy jsem měl pod postelí několik krabic snad všeho co v tomto žánru u nás vycházelo, u mě nastal jakýsi útlum, a začal jsem se věnovat spíše literatuře reálné, ponejvíce odborné.
S velkou chutí jsem však nedávno po dvaceti letech shlédl polský film „Sexmise“ z roku 1984, a stejně tak znovu po letech koukám na „Návštěvníky“. A přestože jsem i film Ikarie XB 1 párkát viděl v televizi, na první vydání na DVD jsem se docela těšil.
Je vcelku logické, že Ikarie byla vydána v edici Zlatý fond. Když pomineme autorskoprávní aspekt – na to, aby film vyšel v nějaké edici specializované na český sci-fi film, by taková edice nejdřív musela existovat, a tolik těch českých sci-fi filmů zas není. A film Ikarie XB 1 jistě do zlatého fondu patří, je to jeden z představitelů toho lepšího, co u nás bylo kdy natočeno. Ale nějakou edici zaměřenou na vědeckofantastické filmy vůbec (tedy české i zahraničníú, bych uvítal, a mohly by v ní vycházet i staré snímky z daného žánru. Třeba takový Wegenerův Golem, Whaleův Frankenstein, filmy Karla Zemana… to by bylo něco pro nadšence a fandy!

DVD je připraveno způsobem, který vybočuje z běžného standardu, který odpovídá kategorii levných titulů. Je poznat, že tvůrci si s ním skutečně pohráli, a to platí jak o grafické stránce, tak i co se týče vybavenosti bonusovými materiály. Grafické pojetí menu je dle mého soudu velice pěkné, střídmé a svým futurismem odpovídající duchu obsahu.
Nyní se podívejme blíže na obsah filmu. Na jeho počátku se chodbou kosmické lodi potácí pološílený muž s popálenou tváří. Na obrazovce ho sleduje velitel Abajev a jeho myslí probíhají vzpomínky. V retrospektivě můžete sledovat start kosmické lodi Ikarie XB 1, která se v červnu 2163 vydala se čtyřicetičlennou posádkou do vesmíru, k planetám Alfa Centauri. Čtyři měsíce, během nichž loď urazila polovinu vzdálenosti, proběhly v klidu. Navazovala se přátelství, vznikaly lásky, řešily se běžné pracovní úkoly a mladá astronautka Štefa čeká dítě.
Časem se však začala projevovat únava a omrzelost, vznikaly spory a hádky. Oslava 110. narozenin nejstaršího člena posádky Anthonyho Hopkinse byla přerušena poplachem – v dráze Ikarie se objevila cizí kosmická loď. Při jejím průzkumu se ukázalo, že jde o vrak pozemské válečné lodi a nakonec došlo nešťastnou náhodou k výbuchu atomových střel, který oba průzkumníky připravil o život. Během další cesty provedou astronauti Svenson a Michal důležitou opravu na povrchu lodi. Krátce nato se u posádky začne projevovat zvláštní únava a ospalost vyvolaná zářením Temné hvězdy, způsobující útlum biochemických pochodů v živých organismech. To mohlo znamenat zkázu celé výpravy, a proto Abajev odeslal dosavadní výsledky výzkumů pomocnou raketou k Zemi. Přestože měla působnost Tmavé hvězdy trvat šedesát hodin, už po pětadvaceti se posádka probudila, protože mezi Ikarií a Temnou hvězdou se objevilo záhadné ochranné silové pole. Odkud, nikdo nevěděl. U Michala a Svensona se však projevily následky ozáření z opravy na povrchu a zatímco lékař zachraňoval Svensona, Michal se v záchvatu šílenství zabarikádoval na jedné z palub.

Tady končí Abajevovy vzpomínky. Po dramatickém pronásledování se MacDonaldovi podaří Michala odzbrojit a vědci mezitím zjistí, že silové pole bylo vyvoláno vysílačem z jedné planety Alfa Centauri. V okamžiku, kdy se Štefě narodí dítě, objeví se na obrazovkách Ikarie fantastické město mimozemšťanů… Film s pracovními názvy Stříbrná kometa a Za dvě stě let koncem června vznikl v roce 1963 a patří mezi nejznámější česká sci-fi díla. Už v době svého vzniku se setkával s příznivými ohlasy kritiků, kteří upozorňovali především na první polovinu, kde nad dramatickým příběhem a technikou budoucnosti převládá popis všedních dní mnohačlenné posádky. Někteří, obzvláště polští recenzenti, zdůrazňovali jeho inspiraci Lemovou knihou K mrakům Magellanovým, ta je však, zvláště v druhé půli, velmi sporná. „Za komunistů“ byl film citován, pouze když se mělo poukázat na fakt, že tu byly všechny celosvětové problémy vyřešeny komunismem.
Přestože některé technické postupy a nápady byly později okopírovány a v monstróznější podobě rozvinuty i západními kinematografiemi, je Ikarie připomínána především pro způsob zachycující lidi budoucnosti. Snahu filmařů vyjádřil režisér filmu Jindřich Polák „V mnoha utopistických filmech jsou lidé budoucnosti líčeni jako šedivé, nudné figury, bez jakýchkoliv znaků dnešního člověka. My tak k jejich kresbě nepřistupujeme. Lidé budou nadále bojovat o přízeň žen, o uznání, o štěstí, i když samozřejmě v jiné rovině.“ V hlavních rolích se představí největší hvězdy českého filmu: Zdeněk Štěpánek jako kapitán Vladimír Abajev, Dana Medřická coby Nina Kirová, František Smolík (tento týden ho můžete na Nově vidět také v předválečném dramatu Batalion) jako Anthony Hopkins, Miroslav Macháček jako Marcel Bernard, Radovan Lukavský jako MacDonald, Otto Lackovič jako Michal, Marcela Martínková jako Štefa a další. Bez zajímavosti není skutečnost, že nákladné dekorace byly využity také v souběžně natáčeném dětském filmu Klaun Ferdinand a raketa, kde si titulní roli zahrál Jiří Vršťala, herec, který v Ikarii ztělesnil postavu Erika Svensona. O čestném postavení filmu v historii české sci-fi svědčí i skutečnost, že byl podle něj v roce 1990 nazván český měsíčník pro sci-fi – Ikarie.
Co se týká bonusů, bylo již zmíněno, že jsou vcelku zajímavé. Nejzajímavější je průvodní slovo filmového historika Pavla Taussiga, kde se divák může dozvědět řadu zajímavých informací ze zákulisí natáčení filmu. Jen mi trochu přišlo zbytečné neustálé zdůrazňování toho, jak byl film podřízen ideologickým účelům. Přece všichni víme, v jaké době vznikal, a u takto nákladného filmu tomu asi ani jinak být nemohlo. Zvlášť uvědomíme-li si, že film vlastně vznikl jako oslava úspěchů sovětské kosmonautiky. Když například uvádí jako příklad, že posádka mrtvé lodi z roku 1987, která se navzájem vyvraždila, zobrazovala příslušníky kapitalistického tábora – no popravdě řečeno, nedovedu si představit, že by měla zobrazovat třeba Sověty. To by si tvůrci filmu mohli zrovna po premiéře jít balit teplé prádlo do vězení, a o tom, že by ještě někdy mohli zabývat filmováním by samozřejmě nemohlo být ani řeči. Že byl film podřízen ideovým zájmům je prostě fakt, a ten kdo si uvědomuje, v jaké době a v jakém kontextu vznikl, se tomu prostě nemůže divit.

Stejně tak mi připadá nepodstatná kritika filmových klišé, kterých nebyla ušetřena ani Ester Krumbachová za kostýmy. Vždyť právě toto, ty blikající světýlka na řídících panelech, ty utopické stříbrné oblečky kosmonautů, to jsou právě ty drobné detaily, které spoluvytvářejí tu nádhernou atmosféru těchto starých fantastických filmů! Ostatně – jaké možnosti měli tehdejší tvůrci? Kdo viděl v té době vnitřek skutečné rakety? A konec konců, kdyby byl film tak špatný, asi by nebyl zakoupen do 42 států včetně kapitalistických, a nezískal by hlavní cenu „Zlatá kosmická loď“ na mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu.
Kdybych měl napsat, co mě osobně se na filmu líbilo nejvíc, pak by to byl jednoznačně robot Patrik. Představa, že dnešní vrcholy špičkové technologie, roboti jako Aibo nebo Asimo, budou za pár desítek let působit stejně archaicky, je ostatně docela reálná.

V sekci Dobová dokumentace si můžete prohlédnout faksimilie originálních filmových plakátů, článků v dobovém tisku, fotografií a výstřižků. Další položkou jsou velice podrobné biografie tvůrců a herců (třeba biografie Zdeňka Lišky s výčtem filmů, k nimž vytvořil hudbu, zabírá 18 stran!).