Supraphon – Na doslech / listopad 2011

 Z hlubin mého nestíhání ještě z materiálů vydavatelství Supraphon dosud neuveřejněné zprávy z newsletteru Na doslech číslo IX. pro listopad 2011.  

Většina článků už tu byla sólově, takže ještě to, co zbylo.  

Na doslech - květen 2011 

 

JIŘÍ SUCHÝ: UMÍM HRÁT JEN SÁM SEBE

 

Jiří Suchý oslavil osmdesátku, ale rozhodně neskládá ruce do klína. Pracuje ostošest, píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje… Jedna ze skutečných legend československé kultury neví, kam dřív skočit. Supraphon přišel s famózním dárkem pro příznivce Semaforu. Vydal komplet jedenácti CD obsahující prvních deset alb Semaforu, které jsou navíc doplněny řadou bonusů a speciálním CD raritních nahrávek. Pochopitelně, že jde především o písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Kolekce jich obsahuje neuvěřitelných 275!

 

Asi jste toho teď, kolem svých kulatých narozenin, měl dost, je to tak?

 

Je to tak a musím říct, že už toho mám všeho dost. Nejsem typ, který by takové věci příliš prožíval a tak jsem rád, že už je to za mnou.

 

Bylo to podobné u vašich šedesátin či sedmdesátin?

 

Vidíte, to si ani nepamatuji, skutečně to příliš neprožívám. Ale něco si přesto vybavuji: když mi bylo sedmdesát, dopřál jsem si v divadle dárek – uspořádal jsem koncert z písniček, které mě baví zpívat, a ostatní se na to museli dívat. A teď, u příležitosti osmdesátin, jsem si to zopakoval.

 

Když vám bylo padesát, asi to pro vás nebylo příliš radostné období…

 

Nebylo, ale všechno pro mě mělo svůj význam. Nelituji ničeho, i těžké doby můžou být pro člověka v lecčems inspirativní.

 

Kolik jste poskytl okolo svých nynějších kulatých narozenin rozhovorů?

 

Nemám to spočítané, ale bylo jich skutečně hodně…

 

Věra Chytilová svého času poskytla svůj nejkratší rozhovor: po první otázce řekla ptajícímu se novináři „ven!“ Stalo se vám někdy něco podobného?

 

Já jsem nic takového nikdy neudělal, ale Jiří Šlitr ano. Pamatuji se, že jednou k nám do šatny přišla taková velmi energická, suverénní dívka; první otázka, kterou položila, zněla: který z vás vlastně skládá hudbu a který píše texty? A Jiří Šlitr řekl: tak tohle jste si, slečno, snad mohla zjistit předem! A rozloučil se s ní.

 

Supraphon vydal komplet jedenácti CD s názvem Léta šedesátá, základem deseti z nich jsou původní černé desky. Asi jste byli v 60. letech minulého století vydáváni poměrně hodně, je to tak?

 

Ano. Supraphon to sečetl a zjistil, že do dnešního dne, ovšem většina z toho byla v 60. letech, bylo vydáno a prodáno 2.300.000 zvukových nosičů. To je dost, ne?

 

O to větší náraz byly asi různé zákazy v 70. letech…

 

Doba byla těžší, musel jsem se o sebe postarat. Do sdělovacích prostředků, rádia ani televize, jsem nemohl, a tak jsme s Jitkou Molavcovou objížděli různé kulturáky, kluby mládeže a tak dál; ale bylo to taky hezké.

 

Kolik zpěváků (když nepočítáme vás a Jiřího Šlitra) zpívalo vaše písničky?

 

To se těžko počítá. S Jiřím Šlitrem jsme spolu napsali asi tři sta písniček, spousta z nich se rozběhla do světa, brali si je i jiní zpěváci. Netroufnu si ani odhadnout, kolik takových zpěváků bylo. U nás v divadle – hrubým odhadem – asi tak deset, ale pak se, jak říkám, rozběhly ty písně dál a dál.

 

Jiří Šlitr se vyznačoval specifickým hlasem a zpěvem; líbily se vám?

 

Já to miloval! Jiří Šlitr postavil svoji postavu na absolutní nemohoucnosti. Hrál totálního diletanta, který se vecpal do šoubyznysu, a na tom si zakládal. Časem samozřejmě získával praxi a mohl svůj herecký i pěvecký rejstřík rozšířit, ale věděl, že by to pro něj byla vlastně ztráta. Že je zapsaný v povědomí lidí jako ten „snaživej neschopnej“. A toho hrál výjimečně.

 

Mám pocit, že krásně dohromady šly i vaše hlasy…

 

Je to pravda, i když jsme to původně takhle neplánovali. Ukázalo se ale, jak krásně se to všechno doplňuje v krásném kontrapunktu: buřinka s girarďákem, tedy naše klobouky, podobné to bylo i s našimi hlasy a možná tak trochu i s naší vizuální stránkou.

 

Jaký byl Jiří Šlitr na jevišti?

 

První roky jsem ho považoval za neschopného jakékoliv herecké akce, i on sám se tomu zezačátku hodně bránil. U hry Člověk z půdy jsme ho nemohli dostat ani na děkovačku. Jako s hercem jsem s ním tedy už ani nepočítal. Velké překvapení pro mě proto bylo, když za mnou jednou přišel a řekl: napiš mi do Jonáše roli! Koukal jsem jako blázen! Když jsme pak zkoušeli, myslel jsem si, že je to beznadějné. Pak ale přišla premiéra a s lidmi to šíleně zamávalo. Řekl jsem si: ejhle, zrodil se komik!

 

Vy sám občas shazujete své vlastní herectví!

 

To není nemístná skromnost, mě hnali i od ochotníků! Já jsem se začínal prosazovat v ochotnických souborech, ale pokaždé mi po dvou, třech zkouškách řekli, abych už nechodil. Byl jsem absolutní antitalent. Ale moje touha hrát divadlo a dělat ho po svém byla tak veliká, že jsem si to vydupal ze země. Dnes už hraju divadlo tak, že je mi i občas rozumět a nevrážím na jevišti do kolegů. Plnohodnotný herec ovšem nejsem, umím totiž hrát jenom sám sebe.

 

Nový supraphonský komplet má krásně vybavený booklet se spoustou historických zajímavostí.

 

To je práce šéfa našich webových stránek Lukáše Berného a paní producentky ze Supraphonu Nadi Dvorské. A musím vám říct, že Lukáš je daleko větší znalec přes Semafor než já. Dokonce mě několikrát usvědčil z omylu, stalo se, že jsem si nějakou událost špatně pamatoval a on to uvedl na pravou míru. Je fajn někoho takového mít. A představte si, že je to kluk, kterému je teprve třicetdva let!

 

Krásné jsou i obaly jednotlivých cédéček kompletu: jsou to vlastně repliky obalů původních černých desek…

 

To je ohromně roztomilé, tyhle miniaturky původních papírových obalů. Trošku mě u toho přepadá nostalgie. Když přebírám ty zmenšené LP, ty malé obaly, které jsem kdysi vydal jako velké, dojímá mě to. Je to ale nostalgie velice něžná, nikoliv ubrečená.

 

Jedenácté CD kompletu Léta šedesátá obsahuje vzácné rarity, například Sardinku, první písničku, kterou jste kdy nahrál na desku – bylo to v roce 1949. Měl jste u toho nahrávání trému?

 

Obrovskou! Nahrávka proběhla ve studiu AR, které sídlilo v Lucerně, někde úplně nahoře, snad v 6. patře, pokud si to dobře pamatuji. Tam si za 36 korun člověk mohl nahrát cokoliv a oni mu to tam hned vyryli – nikoliv vylisovali, to se nelisovalo, vznikl vždy pouze jeden exemplář. A já jsem si ten svůj hned začerstva odnesl domů. Na to nahrávání si dobře vzpomínám: měl jsem tam tenkrát takové malé banjo, vlastně ukulele ve tvaru banja, na to jsem hrál a třesoucím se hlasem jsem písničku zpíval. Když si ji dnes pouštím, říkám si: už jsou tam náznaky toho, že bych mohl být jako textař dobrý… Je to rytmizovaný text, samozřejmě silně ovlivněný Voskovcem a Werichem.

 

Jiří Voskovec vás prý dlouho neměl rád; proč?

 

Nevím. My jsme si často psali a ty dopisy byly velmi vlídné, byl gentleman a nedával mi to, takříkajíc, sežrat. Že mě neuznává jsem zjistil až ve chvíli, kdy knižně vyšla korespondence Voskovce a Wericha. Fakt je ale zase ten, že po návštěvě Jana Wericha v New Yorku na mě Voskovec dost změnil názor, dokonce mi i napsal velice překvapivě pochvalný dopis. Jestliže původně říkal, že texty psát neumím, že jsou jenom slabým odvarem z Nezvala, tak potom to vzal zpět, ve svých dopisech mi dokonce sděloval, že jsem velký básník. Což bych si měl vlastně dát za rámeček.

 

Dotklo se vás ono přirovnání s odvarem z Nezvala?

 

Nejsem urážlivý člověk a tak nemůžu říct, že by se mě to dotklo. Spíš mě to překvapilo, poněvadž jiní kolem mě tvrdili něco jiného. Když jsem ale četl zmíněnou knihu s korespondencí V + W, viděl jsem, že se mu nezavděčil téměř nikdo. Proč bych tedy zrovna já měl?

 

Mluvili jsme o tom, že jste začínal s banjem; později jste je ale odložil, s Akord clubem jste hrál na basu. Brnknete si dnes ještě někdy na banjo?

 

Určitě si někdy brnknu. Od banja jsem upustil proto, že jsem se na ně vlastně nikdy pořádně nenaučil. To chce čas a já jsem ho neměl. Často jsem tím trpěl, rád bych tenhle nástroj ovládal dobře. Zahraji tedy pár jednodušších písniček, to se můžu doprovodit, ale abych odvedl práci vynikajícího banjisty, na to jsem se nezmohl. Proto dnes banjo tak trochu zanedbávám. Doma si, jak říkám, občas zabrnkám, ale abych byl dobrý, musel bych hrát aspoň dvě hodiny denně. A to mi není dáno. Ale pozor: v naší poslední hře hraju na housle!

 

Pouštíte si někdy hodiny pozpátku? Nebo jinak: ohlížíte se do minulosti?

 

Do minulosti se ohlížím docela rád. Otevřu si třeba album fotografií z mého útlého dětství, z doby, kdy mi byly tři, čtyři, pět… vezmu si lupu a prohlížím si zařízení interiérů, které jsem před pětasedmdesáti lety obýval. Říkám si u toho: jé, tadyhleten obrázek si pamatuji, a tady byla tahle soška, a tady ten polštář s vyšitou kočičkou jsem si dával pod hlavu! Takhle se probírám fotografiemi a děsně mě to baví – člověk se najednou vrátí o více než půlstoletí nazpátek. Je to zvláštní druh zábavy, který si občas dopřeji.

 

Probíráte se i svými starými diáři?

 

Diáře si schovávám od 60. let minulého století, mám je doma v krabici, ale zatím jsem se jimi neprohraboval. Vždycky si říkám: až budu stár, třeba si k nim sednu (například až zase budu něco psát, byť už jsem napsal takových memoárů!); třeba v nich při té příležitosti něco zajímavého objevím…

 

… a které by třeba nevěděl ani pan Berný!

 

No určitě!

 

Kam by, podle vašeho názoru, měly ty diáře přijít – odkážete je do Památníku národního písemnictví, Muzea populární hudby či do nějakého oddělení písemností Národní galerie?

 

Vidíte, mě vůbec nenapadlo, že by o ně měl někdo zájem. Myslel jsem si, že bych je odkázal do stoupy; když ale myslíte, zamyslím se, kam je odkážu. Zatím jsem se touhle myšlenkou nezaobíral. 

 

SALTO SOLO FELIXE SLOVÁČKA

 

Saxofonista Felix Slováček vydal po několika letech novinkové album. Pod názvem Salto solo se posluchači mohou zasnít při slavných filmových melodiích i při romantických písních, které se již staly evergreeny. Big Band Felixe Slováčka patří k nejúspěšnějším orchestrům u nás. S úspěchem vystupuje v zahraničí. V těchto dnech je na turné po Slovensku. Před koncem roku se na solo Felixe Slováčka může těšit ještě publikum v Kladrubech, České Třebové, Praze a Kadani.

 

ČESKO – SLOVENSKÉ TURNÉ BIG BANDU FELIXE SLOVÁČKA:

 

07.11. Brezno

08.11. Bojnice

09.11. Galanta

10.11. Strakonice

11.11. Levoča

12.11. Myjava

13.11. Zlaté Moravce

15.11. Michalovce

16.11. Lučenec

25.11. Kladruby

28.11. Praha, ND Smíchov

01.12. Česká Třebová

02.12. Praha, Barrandov

08.12. Kadaň  

 

Šťastné Vánoce Václava Hybše s orchestrem

 

Supraphon poprvé na CD vydává legendární album Šťastné Vánoce s orchestrem Václava Hybše, kde znějí melodie spojené s nejkrásnějšími svátky roku v orchestrální podobě, ale i písničky v podání Heleny Vondráčkové a nově i v bonusech s Jiřím Kornem, Waldemarem Matuškou, Hanou Zagorovou, Karlem Gottem a dalšími legendami populární hudby… Výtečný orchestr Václava Hybše se i letos vypraví na velké vánoční koncertní turné.

 

Vánoční turné 2011:

 

21.11. Čelákovice

22.11. Kamenice

23.11. Česká Kamenice

24.11. Kladno

25.11. Litoměřice

26.11. Brno

27.11. Třebíč

28.11. Baška

29.11. Havířov

30.11. Prostějov

01.12. Opava

02.12. Zlín

03.12. Valašské Meziříčí

04.12. Zábřeh

05.12. Karviná

06.12. Přerov

07.12. Teplice

08.12. Plzeň

09.12. Liberec

10.12. Holýšov

11.12. Praha (Divadlo ABC)

12.12. Semily

13.12. Nová Paka

14.12. Jaroměř

15.12 Česká Třebová

16.12. Police nad Metují

17.12. Náchod

18.12. Týniště n.O.

19.12. Pardubice

20.12. Jičín

21.12. Nové Město

22.12. Solnice

23.12 Hradec Králové

26.12. Sedlčany

 

  

 

Zelenkovy kantáty po třech stoletích opět ožívají

 

Jana Dismase Zelenku, nejvýraznější osobnost českého hudebního baroka, už dnes není třeba představovat. Jeho tvorba spojená s Prahou však stále uniká naší pozornosti. Neprávem. Tři sepolkra (kantáty určené k provozování na Velký pátek u Božího hrobu) obsahují Zelenkovu nejranější dochovanou hudbu; jsou to však již osobitá díla vykazující všechny znaky skladatelova nanejvýš pozoruhodného kompozičního stylu. Skladby byly určeny pražskému Klementinu, nejstarší jezuitské koleji v Čechách, a jedinečným způsobem dokládají bohatý hudební provoz v kostele Nejsvětějšího Salvátora, který patřil k nejvýznamnějším místům na pomyslné „hudební mapě“ barokní Prahy. Zelenka osobně řídil roku 1709 v tomto kostele provedení prvního sepolkra. Premiérové nahrávky tří kantát se o tři století později (v kostele nacházejícím se na opačném konci Karlova mostu) společně se čtveřicí vynikajících sólistů ujal soubor Collegium Marianum, jeden z nejlepších českých i evropských barokních ansámblů. Nahrávka Sepolcri Jana Dismase Zelenky vychází v rámci úspěšné řady Supraphonu Hudba Prahy 18. století ve světové premiéře.

 

  

 

Umělecké vedoucí souboru Collegium Marianum Jany Semerádové se ptáme:

 

Jak vnímáte rané dílo Jana Dismase Zelenky?

 

Zelenka píše sepolkra jako třicetiletý, a že to nejsou prvotiny je jasné hned při poslechu prvních taktů. Bohužel se nám nezachovalo nic z jeho tvorby doby před rokem 1709, abychom poznali jeho úplné začátky. V sepolkrech však najdeme už Zelenkův vyzrálý, osobitý styl. A na jedné nahrávce se tak objevují tři skladby reflektující Zelenkovo pražské působení, drážďanské začátky a italské podněty.

 

Nová nahrávka vychází v edici Supraphonu Hudba Prahy 18. století. Můžete prozradit, čím byla část Zelenkova díla spojená s Prahou?

 

Sepolkra byla hudba provozovaná na Velký pátek u Božího hrobu vyzdobeného kulisami jako barokní divadlo. Zelenka napsal tyto tři velkopáteční kantáty pro pražskou jezuitskou kolej v Klementinu na objednávku svého patrona hraběte Hartiga, v jehož kapele hrál též na kontrabas. Zelenka pravděpodobně studoval na některém z jezuitských gymnázií, v každém případě s pražskými jezuity a s hrabětem Hartigem udržoval kontakt i po odchodu do Drážďan, odkud jim posílal své skladby. Sepolkra dokládají vysokou kvalitu hudby provozované v Praze v prvních desetiletích 18. století.

 

Kde všude před Vánocemi můžou posluchači soubor Collegium Marianum slyšet? Na jaké koncerty byste upozornila?

 

V cyklu Barokní podvečery se 20. listopadu v nádherném refektáři dominikánského kláštera u sv. Jiljí setkáme s různými podobami lásky v interpretaci sopranistky Hany Blažíkové, která je též hlavní sólistkou na nahrávce Zelenkových sepolker. Kdo má rád Telemannovy Pařížské kvartety, bude mít příležitost je slyšet na koncertě 23.11., který bude živě přenášet rozhlas. Již tradičně jezdíme s předvánočním programem po moravských městech a zavítáme i do Bruselu do slavné katedrály Notre Dame de Sablon…. Nesmírně se pak těším na vánoční svátky, pro které připravujeme představení s loutkami se souborem Buchty a Loutky. Rakovnická hra tak ožije v netradičním podání. Nebudou chybět andělé, ba ani ovečky či vlci.

 

  

 

Koncerty souboru Collegium Marianum:

 

V rámci koncertu 20. 11. 2011 pokřtí Collegium Marianum své novinkové album. O Vánocích se představí v Rakovnické vánoční hře ve spolupráci se souborem Buchty a loutky.

 

20. 11. 19:30 hodin; Refektář kláštera dominikánů (Jilská 7a, Praha 1)

Amore divino X Amore terreno; Gasparini, Caldara, Hasse a Vivaldi mezi láskou duchovní a láskou pozemskou

 

23. 11. 20:00 hodin; koncert pro Studio Live; Český rozhlas 3 – Vltava

Telemann v Paříži (Telemannova návštěva Paříže a setkání se slavným Jean-Marie Leclairem)

 

06. 12. 19:30 hodin; Besední dům Brno

Rorate coeli, předvánoční hudba z pražských kostelů

 

08.12. 20:00 hodin; Notre Dame du Sablon, Brussels

Caccini, Gasparini, Monteverdi, Vivaldi, Händel

 

16. 12. 19:00 hodin; kostel sv. Jana a Pavla, Frýdek-Místek

Rorate coeli, předvánoční hudba z pražských kostelů

 

28. 12. v 16:00 a v 19:30; Barokní knihovní sál (Melantrichova 19, Praha 1)

Rakovnická vánoční hra s loutkami a pastorelami účinkují: COLLEGIUM MARIANUM – hudba, BUCHTY A LOUTKY – loutky

 

29. 12. v 16:00 a v 19:30; Barokní knihovní sál (Melantrichova 19, Praha 1)

Rakovnická vánoční hra s loutkami a pastorelami účinkují: COLLEGIUM MARIANUM – hudba, BUCHTY A LOUTKY – loutky