Prázdniny pana Beana

Mr. Bean, který poprvé ožil v roce 1990 na britských televizních obrazovkách, se díky jedinečnému talentu Rowana Atkinsona propojit roztomilou fyzickou komiku a grotesku s postavou, kterou si člověk nemohl nezamilovat, stal celosvětovou hvězdou. Seriál obletěl svět a jeho obrovský úspěch přiměl jeho dva scénáristy – Atkinsona a Richarda Curtise – k natočení celovečerního filmu. Katastrofa dostala svůj vlastní pas!

Vzhledem k jeho obrovskému úspěchu (po celém světě vydělal přes 260 milionů dolarů) bylo jen otázkou času, kdy se dva klíčoví tvůrci rozhodnou připravit pro sympatického zmatkáře další filmové dobrodružství. Do druhého dílu šli s pevným odhodláním vydat se jiným směrem a nekopírovat styl ani schéma původního filmu.
„Vždycky jsme cítili, že Mr. Beana čeká další film, který však bude výrazně odlišný od toho prvního,“ vysvětluje Rowan Atkinson. „První díl jsme natočili před deseti lety a točit pokračování s ročním nebo dvouletým odstupem by bylo poněkud logičtější než točit ho až nyní, ale zkrátka nám trochu trvalo, než jsme o tom začali smpřemýšlet.“
Přestože od jeho posledního filmového vtělení do Mr. Beana uplynulo deset let, nebylo pro něj těžké zhostit se této úlohy znovu. „Od toho předchozího filmu jsem se mu moc nevěnoval – naposledy jsem ho hrál v nějakém britském dětském pořadu asi před dvěma lety. Ale nečinilo mi potíže se do něj znovu vžít, pochopit jej a ihned vědět, jak by se choval v libovolné situaci. Už na něm nepotřebuji pracovat, přemýšlet o něm a uvažovat nad tím, jak by reagoval. Instinktivně ho znám, ty jeho dětinské instinkty jsou ve mně docela hluboko zakořeněny. Na natáčení je pro mě nejnáročnější to, že jsem v podstatě v každé scéně a musím neustále dohlížet na to, aby vztahy mezi Beanem a lidmi, které ve filmu potkává, fungovaly tak, jak mají.“
Atkinsona přitahovala možnost vyzkoušet si při natáčení druhého dílu jiný filmařský styl. „Vždycky mi přišlo, že je Mr. Bean předurčen k tomu, aby o něm vznikl snímek v evropském stylu,“ říká herec a scénárista. „První díl jsme pojali spíš americky. Měl příběh, formát a nádech americké rodinné komedie. Mě ale zajímal koncept, kdy by byl Bean aktivním prvkem, který pohání příběh vpřed, nikoliv jen reakčním elementem jako u prvního filmu, kdy stál víceméně v pozadí, zatímco příběh hnaly kupředu ostatní postavy.“
Atkinsonovi a Curtisovi tentokrát vypomáhal spoluzakladatel divadla Theatre de Complicite Simon McBurney, který má spoustu zkušeností s pantomimou. Možnost práce na postavě, která se projevuje spíše činy než mluveným slovem, jej ihned zaujala. „Naprosto zbožňuji němou komedii, a to ve všech jejích formách,“ říká McBurney, který vždycky toužil po tom, aby mohl éře němých filmů vzdát hold. „Jednou z prvních věcí, kterou jsem s Rowanem udělal, bylo to, že jsme se společně podívali na snímky Bustera Keatona, Charlieho Chaplina, Harolda Lloyda a Carla Valentinea. Dívali jsme se také na kousky filmů s Jacquesem Tatim a mě napadlo, že by bylo vzrušující zkusit koncipovat film tak, aby v něm Bean skoro nic neřekl. Nejlepší je ve chvílích, kdy něco dělá, spíše než říká.“
Filmaři si uvědomovali, že se film možná neubrání srovnání s Tatiho klasickou komedií Prázdniny pana Hulota, nicméně Atkinson podotýká: „Film žene kupředu Beanova touha dostat se na krásnou pláž. Nebyl nijak přímo inspirován Prázdninami pana Hulota. Ten film byl v podstatě o tom, že pět minut cestuje a pak je hodinu a půl na pláži, zatímco my hodinu a půl cestujeme a na pláž zůstane pět minut. Takže je to vlastně ten film naruby.“
Když si začali scénáristé pohrávat s možnými dějovými liniemi, vynořil se jeden klíčový element: významná ženská postava. „Než se k nám Simon připojil, říkali jsme si, že by jedním z pilířů filmu mohlo být to, že si Bean najde ženu,“ říká Bevan. „Simonovi přišlo, že Bean není ten typ filmového hrdiny, který by se mohl na plátně zamilovat, ale podpořil myšlenku, že by nějaká důležitá ženská postava mohla děj na některém místě osvěžit. Simon s Rowanem usoudili, že film by měl být koncipován jako cesta, měl by být co nejjednodušší a ryzí. Náš hrdina se vydá na dovolenou k moři a celý film bude pojednávat o jeho snaze dostat se na pláž, která bude lemována mnoha zmatky a problémy, se kterými se po cestě setká.“
„Stejně jako ve všech němých komediích je i tady přítomna nějaká ústřední touha, která pohání děj, v tomto případě Beanova chuť vyrazit si na prázdniny do Francie,“ pokračuje McBurney. „Příběh je opravdu založen na akci, ve stylu Bustera Keatona nebo třeba Chaplina ve filmu Zlaté opojení. Není tam žádné budování psychologie, je to opravdu velmi, velmi jednoduchá záležitost. Zkrátka se někam snaží dostat a nedaří se mu to.“
Úvodní diskuse přivedly tým ke dvěma dalším důležitým prvkům. Prvním z nich byla otázka dialogů, u nichž se rozhodli, že budou buď ve francouzštině nebo jiném jazyce, kterému Bean nerozumí. A sám Bean bude vybaven pouze třemi francouzskými slovy – Oui, Non a Gracias.
„Popravdě řečeno jsem vždycky tak trochu litoval, že měl Mr. Bean v prvním filmu tolik dialogů,“ říká Atkinson. „Tím, že jsme ho umístili do prostředí, kde se nedokáže domluvit, jsme ho přinutili vypořádat se s každou situací mlčky a zachovali jsme tak tu stylovou čistotu.“
Tým také usoudil, že Mr. Bean se během své cesty na vytouženou pláž setká se dvěma základními postavami – chlapcem a ženou. Kluka, kterého si zahrál Max Baldry, se Bean musí pokusit dopravit zpátky k jeho rodičům, což v nemalé míře komplikuje skutečnost, že neumí anglicky. Žena, kterou ztvárnila Emma de Caunes, sice Beana nepřivede k milostnému vzplanutí, ale stane se součástí jeho dobrodružství.
„Při obsazování jednotlivých rolí jsme měli obrovské štěstí,“ říká Atkinson. „Emma de Caunes je všechno, co jsme si mohli přát. Umí být láskyplná, ale zároveň má velmi proměnlivou náladu – a tak nějak si představujeme typickou francouzskou herečku. Max Baldry je velmi aktivní, velmi živý, velmi bystrý a velmi přirozený.“
„Pro Sabine jsme potřebovali někoho, kdo nebude ani příliš mladý, ani příliš dospělý,“ říká koproducentka Caroline Hewitt. „Byla určitá věková hranice, za kterou by to už nebylo tak zajímavé, nicméně nemohla být ani příliš mladá a roztomilá. A Emma je přesně uprostřed, přesně v tom správném věku. Kromě toho dokonale chápe ty vzestupy a pády, které člověka v herecké profesi mohou potkat, což se pro tuhle postavu hodilo. Max byl první kluk, který se nám přišel ukázat. Jeho příchod všechno změnil, protože mluvil rusky a my jsme potřebovali právě dítě, které umí plynně hovořit nějakým jiným jazykem, než je angličtina. Má v sobě spoustu energie. Je úplně vyrovnaný a také asi trochu předčasně vyspělý, ví úplně přesně, co dělá.“
Pro Emmu de Caunes, jednu z vycházejících francouzských hereckých hvězd, která si zatím naposledy zahrála ve filmu Nauka o snech, bylo rozhodování o tom, zda roli přijmout nebo nepřijmout, velmi jednoduché. Díky svému otci, televiznímu hlasateli Antoineovi de Caunesovi, postavu Mr. Beana důvěrně znala: „Když mi bylo 15 nebo 16, nosil mi táta domů kazety s Beanem a já jsem z toho úplně šílela. Dokázalo mě to pokaždé rozesmát, takže jsem velká fanynka. Líbí se mi to, že je takový nevinný, jako dítě, a všichni ho dokážeme pochopit. A tenhle film je hodně poetický. Navíc to byla možnost zahrát si s Rowanem, což je úžasný herec. Nejde jen o to, že je ta role groteskní, on je opravdu fantastický herec a mně se moc líbilo ho pozorovat při práci a improvizaci. Pro mě je jako Charlie Chaplin.“
Max Baldry, pro kterého je tento snímek filmovým debutem, je také velký znalec Beanových televizních dobrodružství. „Vyrůstal jsem v Polsku a na Mr. Beana jsme se vždycky dívali. Je známý po celém světě. Když jsme jednou natáčeli u Vítězného oblouku, projel okolo nás autobus s japonskými turisty a oni začali otevírat okna a křičeli z nich: ‚Mr. Bean! Mr. Bean!‘ Bylo to opravdu legrační. Je pro mě velice vzrušující s ním hrát, i když je v té roli tak komický, že mám někdy velké problémy udržet smích.“
S nabídkou role Carsona Claye filmaři oslovili Willema Dafoea – jednoho z předních amerických herců, do jehož filmografie patří filmy jako Anglický pacient, Život pod vodou nebo Spider-Man. „Je to vtipná postava,“ vysvětluje koproducentka Caroline Hewitt. „Je to karikatura pózistického artového režiséra, který se živí natáčením reklam a pak zrežíruje nejnudnější umělecký film v dějinách. Willem k tomu přistupoval velkoryse a otevřeně a ihned se do té role vžil.“
Dafoe je Atkinsonův fanda a nenechal se příliš dlouho přesvědčovat. Film pro něj byl také příležitostí se trochu žánrově odklonit od své dosavadní filmografie. „Liší se to od toho, co jsem dělal dosud, a to mi tu roli často okoření. Bylo to dobrodružné, protože jsem k tomu musel přistupovat úplně jinak, než jsem zvyklý. Je to fyzická komedie, což bylo hodně osvobozující. Užil jsem si spoustu zábavy.“
Režijní taktovky se zhostil Steve Bendelack, režisér mnoha britských seriálových hitů a filmu League of Gentlemen’s Apocalypse. Podle producenta Tima Bevana byl pro film jasnou volbou: „Chtěli jsme najít někoho, kdo má smysl po komedii a už v minulosti pracoval s komediálními herci, ale zároveň rozumí filmu. A Steve byl v tomhle směru ideální.“
Pro Bendelacka bylo hlavním a nejtěžším úkolem zasadit Beana do nového prostředí. „Bylo pro mě zajímavé zkombinovat prověřené a ozkoušené věci, které už Rowan jako Bean dělal, s různými novinkami. V tomto filmu jej vidíme v mnohem širším kontextu. Bylo hrozně zajímavé zasadit jej do skutečného světa mezi skutečné lidi a pozorovat ty protiklady.“
Koproducentce Caroline Hewitt učarovala lehkost, s jakou se Atkinson do postavy vžívá. „Rowanova schopnost koncentrace je naprosto výjimečná. Během natáčení jsem jej stihla poznat a když jsem pak viděla, jak se mění v Mr. Beana, byl to skoro šok. Je to úplné ovládnutí osobnosti. Bylo to úplně jiné než u ostatních herců, kteří své postavy různě zkoumají. Rowan ví naprosto přesně, jaký Bean je, a dokáže bez jakéhokoliv přemýšlení říct třeba ‚Tohle bych jako Bean neudělal‘.“
Film se odehrává téměř výhradně ve Francii, kterou chtěli filmaři vyobrazit tak, aby vyvrátili Beanovy zakořeněné představy. „Hodně jsme diskutovali o tom, že by Bean mohl trpět těmi klasickými hloupými předsudky,“ říká McBurney. „Jeho představy o Francii ztělesňuje reklama na jogurt, v níž je země vyobrazena jako krajina plná malebných starověkých vesniček, ve kterých posedávají před kavárnami přehnaně družní muži v baretech. Pak se ale ukáže, že je tahle jeho vize docela dost mimo. Skutečná Francie je úplně jiná. Dlouho jsem v ní žil a přišlo mi, že by měla být vykreslena jako velmi moderní země s úžasným smyslem pro design,“ pokračuje Burney. „Klíčové bylo vidět Beana, jak se potýká s cizí kulturou. V tom televizním seriálu se často ocitl v neznámé situaci. Tentokrát se ocitá rovnou v neznámé zemi.“
Natáčení proběhlo během 12 týdnů v létě 2006 a filmaři v jeho průběhu zavítali do Londýna, Paříže, Luberonu a Cannes, kde využili nádherných pláží i budovy Le Palais, v níž se tradičně koná proslulý filmový festival.
Štáb dostal jako první v historii povolení natáčet během festivalu přímo na červeném koberci. „Ukázalo se, že prezident festivalu Giles Jacob je fanda Mr. Beana a ten nápad se mu moc líbil,“ říká Hewitt. „Byli hrozně vstřícní a pomohli nám všemi myslitelnými způsoby. Jednu scénu jsme natáčeli ve chvíli, kdy po koberci pochodovala skutečná delegace k nějakému filmu – prostě jsme se k ní připojili. A pro jednu složitější scénu jsme zabrali plochu, na které se rozprostírají tři veřejné pláže.“